Na jihovýchodním svahu horského hřbetu, jehož
nejvyšší vrchol jest Pecný (576 m), kde v prudkém spádu přecházejí stráně v
rovinu podél potoka Jevanského, vznikla asi v 12. století ves Střimelice. Snad
dostala ves jméno od strmých skal, jichž zbytky vidíme dosud nad vsí, které
kdysi nápadně strměly do výše ostrými hroty, z nichž zachovala se jen Skalka,
ostatní vylámány byly na stavební kámen a na štěrk. V nejstarším zápisu zní
název vsi Strmělíce, pak Střimelice. Celý kraj od 10. století byl v rukou
knížat českých, kteří tu měli Hradec uprostřed velkých lesů, opevněné místo,
kde sídlil lovčí knížecích lesů a kde knížata česká na lovu časem nalézala
útulek. Jak známo, na jednom takovém lovu kníže Oldřich setkal se nedaleko
odtud v posázavských lesích s poustevníkem Prokopem as r. 1032. V několika
letech poté vystavěn byl pro sv. Prokopa a jeho družinu slovanských mnichů
klášter sázavský. Tím přichází celý kraj okolní v dějinnou známost. Jistě
klášter působil kulturně pilnými mnichy na své nejbližší okolí, zvláště když
slovanské mnichy vystřídali mniši latinského obřadu, cizinci hlavně z Porýnska,
kteří přišli z kulturnějšího prostředí, kde bylo vyspělejší polní hospodářství.
Již slovanský opat Božetěch vyznamenal se v umění stavitelském a sochařském,
latinští mnichové přinesli s sebou kulturu ze západu, vyšší v umění, rolnictví
a řemesle.. Opat Reginhard, jehož rodový šlechtický znak zachoval se na portálu chrámu hrusického, začal první v naší
vlasti vyráběti sklo. Z majetku knížecího část v 13. stol. obdrželi páni z
Cimburka, Jistě drží Zvánovice, Hačky, Hradec, velikou část Střimelic a ves
Dědice (nynější Hradové Střimelice). Část Střimelic (Kostelních) je v rukou
jiného rodu. Panovník asi počátkem 14. století dal je v držení rodu Kolovratů. Četně
rozvětvený rod který vyšel z vladyk ze vsi Kolovrat u Uhříněvsi, drží porůznu
zboží v 14. století v Posázaví až k Ledči. Také na tvrzi myšlínské sedí
Kolovrati. Panoši z tohoto rodu v Střimelicích vystavěli kol r. 1300 na srázné
stráni nade vsí tvrz a kostel. Zboží panoše střimelického je ve vsi nepatrné,
majetek však mají držitelé tvrze i jinde ve vzdálených dědinách. Kolovrati,
mající ve znaku zlatou orlici v modrém poli, znamenitě se rozšířili i v
západních Čechách. Vladyka z Kolovrat, který sídlíval původně v opevněném
srubovém dvorci dole v rovině pod stráněmi, vystavěl pak tvrz a do opevnění
pojal nově založený kostel — postavený v gotickém slohu. Kol kostela a tvrze
zdvihala se vysoká hradební zeď. Hřbitov kolem kostela založený trvá podnes. V listině
z r. 1320, svědčící o prodeji Zvánovic a ostatních dědin klášteru
svatojiřskému, praví se zřejmě o Střimelicích, že je tu kostel (ubi est
ecclesia). K farnímu kostelu ve Střimelicích patřily od počátku Střimelice
(Kostelní) Hořejší, Střimelice původně zvané Dědice, pak nazvané Dolejší s
hradem nedaleko vsi, Hačky, Hradec, mlýny: Propast a Růžkov (Hruškov) a
Zvánovice. Obydlí plebánovo bylo asi naproti kostelu na poli, kde nad úvozem
rozkládá půvabně svou korunu stará planá hruška, která zobrazena jest s
kostelem na pečetí obce kostelnostřimelické. Prvním známým farářem čili
plebánem, jak se za starodávna říkalo, jest Frenclin. Po jeho smrti r. 1359
patron kostela v Střimelicích, držitel tvrze, Procek řečený Kolovrat, jenž se
tituluje »slovutný panoše« (famosus cliens) podal za plebána kněze Šimona z
Dolína, kterého téhož r. 1359 uvedl v úřad a věřícímu lidu představil sousední
plebán Svatoň z městečka Ondřejova. Plebán Simon působil dlouhá léta, více než
40 let, v Kostelních Střimelicích, neboť byla to fara velmi výnosná, platící
papežských desátků v té době půlletně 21 grošů, kdežto ondřejovská fara pro
chudobu pouze 5 grošů. Groš v té době platil více než 10 Kč.
Roku
1367 plebán Šimon ze Střimelic a plebán mnichovický jako církevní komise
prohlížejí pole, které Ondřej z Dubé na Zlenicích chce vyměniti za pole kostela
hrusického. Rovněž tak r. 1371 zkoumají pole u Mirošovic, které pan Mikuláš
řečený Kolovrat z Myšlína nabízí za louky a pastviny u své dědiny v Hlaváčově,
které dosud náležely faře hrusické. Shledali v obou případech že kostel
hrusický směnou získal. Páni ovšem scelením svých pozemků získali také. Když
panoše Procek řečený Kolovrat zemřel, v držení tvrze se uvázal Štěpán ze
Střimelic, nevíme, z jakého rodu. Jest podepsán jako svědek na darovací listině
z r. 1392, kterou značně obdaroval rytíř Jan ze Střimelic(Dolejších) farní
kostel sv. Martina ve Střimelicích.
R. 1397 jest pánem tvrze Jan, řečený Čalin, který měl majetek ve vsi
Sobučicích u Zásmuk, z něhož věnuje podle zakládací listiny 8 kop grošů na
zřízení kaplanství ve Chvátlinách. R. 1402 sedí na tvrzi Panoše Hroch ze
Střimelic, za něhož umřel starý plebán Simon. Panoše Hroch podal za plebána v
Střimelicích kněze Zdislava, dotud plebána v Libři u Jílového. Farář Zdislav
jest posledním knězem sídlícím ve Střimelicích, dalšího už neznáme. Fara pak už
obsazena nebyla pro nedostatek kněží a pro chudobu, ježto církevní jmění přešlo
v ruce pánů, kteří jej později aspoň z částí museli kostelu vrátiti. Něco polí
a dva lesy zůstaly kostelu dodnes. R. 1420 se připomíná Václav ze Střimelic,
jemuž r. 1436 zapisuje král Zikmund ves Hořany a půl Zvánovic, nevíme, z
kterých Střimelic. R. 1440 jmenuje se Hroch ze Střimelic. Zanedlouho však
přechází tvrz do rukou pana Zdeňka Kostky z Postupic, držitele panství
hrádeckého. V té době sídlí na tvrzi jakýsi purkrabí páně Kostkův. R. 1493
kupuje tvrz pan Zajímač z Kunštátu, sezením na klášteře sv. Prokopa v Sázavě.
R. 1421 byl klášter husity zničen, nato zapsáno bylo zboží klášterní pánům z
Kunštátu, kteří drželi je sto let. Kolem r. 1500 připomíná se jako purkrabí na
klášteře sv. Prokopa v Sázavě Matěj ze Střimelic ve službách pana Zajímače z
Kunštátu. Myslím, že jest posledním členem rodu vladyk
kostelnostřimelických. Připomínají se sice ještě dva členové rodu ze Střimelic,
kterým král Vladislav dal tvrz jakousi u Litoměřic, ale nevím, nejsou-li to
potomci rytířů ze Střimelic Dolejších. Farnost střimelická spravována byla v
16. stol. knězem podobojí z Konojed, po r. 1600 faráři z Kostelce n. Č. L. Již
před r. 1500 osiřelá tvrz spustla, přitesaný kámen z ní byl upotřeben pro
rozšíření kostela a při stavbě věže. Roku 1527 Jan Zajímač z Kunštátu prodal
Kostelní Střimelice s poddanými ve Zvánovicích Michalu Slavatovi z Chlumu na
Kostelci. Z r. 1542 máme zprávu, že se začíná u Střimelic dolovati na měď,
ovšem bez větších úspěchů. Ač pokusy se i v posledním století opakovaly, spodní
vody dolování znemožnily. Pokud rudné žíly měděné i stříbrné šly nedaleko
povrchu, dolování se dařilo. Zdá se, že tavicí pece byly pod vrchem Pecným,
který pojmenování od toho obdržel. Dolováno bylo u Černých Voděrad i u
Zvánovic, kde vrch nade vsí jmenuje se Roudný a nad Střimelicemi se jmenuje
poloha »pod horou«, rozuměj kutnou. Lidé ze Střimelic chodívali v létě na žně
až k Českému Brodu a Kouřimi. Mezi nimi byl jakýsi Prouša. Sekal ovsy rychtáři
Vávrovi v Chrášťanech a vdově Vichrové, kteří byli poddanými města Kouřimě. Nezaplatili
jemu a partě, která s ním byla v kraji na žních a proto pán Průšův, Jan Zajímač
z Kunštátu na klášteře sv. Prokopa musil napsati upomínku Kouřimským »vzácné
opatrnosti pánuom purkmistru a radě města Kouřimě, pánuom a přáteluom mým
milým« (r. 1508), aby jeho poddanému zaplatili od sekání ovsuov jmenovaní
poddaní kouřimští. V archivu kouřimském z let po r. 1500 je celá řada listů
přímluvných od pánů z našeho kraje, kteří zastupovali zájmy svých poddaných. V
téže době hledá kutnohorská městská rada Kubu starého z Černých Voděrad, který
padělal peníze a dodával řezníku Stejskalovi z Kouřimě a ten falešné mince mezi
lidem udával (r. 1519), aby byli ujištěni vězením. Tato zprávička z kouřimského
archivu nám napovídá, že v našem okolí rozuměli lidé padělání mincí, ježto v
stříbrných dolech u Střimelic pracovali, umělí taviti rudy a dostávali z nich
stříbro a olovo. Slavatové dlouho nebyli v držení kosteleckého panství.
R. 1547 Ferdinand I. bojoval s německými protestanty, stavové čeští pomoc mu
odepřeli. Mezi odbojníky byl í pán na Kostelci Divíš Slavata z Chlumu a
Košumberka, který po vítězství Ferdinandově za trest byl zbaven svého panství,
jež propadlo královské komoře. R. 1558 dostalo se panství koupí Jaroslavu
Smiřickému. Kostelní Střimelice dostaly opět novou vrchnost. Jaroslav Smiřický
byl velmi oblíben u krále. R. 1554 povýšen do panského stavu, jmenován
maršálkem, hofmistrem a radou Jeho Milosti Císařské. Umřel v Praze r. 1597. Byl
oddaným přítelem Habsburků, zato nástupce jeho Albrecht Jan Smiřický byl
rozhodným jejich nepřítelem. V té době bylo v Kostelních Střimelicích (r. 1562)
15 osedlých a mlýn Jiřího Růžka. Smiřičtí byli velcí boháči, měli rozlehlá
panství jinde v Čechách. O Albrechtu Janovi se říkalo, že může uložiti ročně sto
tisíc kop grošů, ač robota na jeho panství nebyla zlá. R. 1618, dne 21. května
v jeho malostranském domě smluven českými stavy odboj proti Habsburkům. Smiřický
byl při známé defenestraci místodržících Slavaty a Martinice a vlastnoručně
oknem vyhodil jejich písaře Fabricia. K najímání lidu válečného půjčil stavům
50 tisíc kop grošů a dne 26. září 1618 osobně s lidem pěším a 90 jezdci odjel
do ležení u Budějovic, maje dvořany a čeládku svou bíle a červeně oditou. Umřel
však 18.listopadu 1618 na palčivou nemoc (tyfus) v stáří 24 let a pohřben dne
19. ledna 1619 v zámeckém kostele v Kostelci n. Č. L. (v hrobce 5. rakev).
Nábožensky byl hluboce založen, heslem si učinil: »Žádná moc větší nad pravou
zbožnost«. S pýchou nosil bratrský znak: srdce ověnčené modrou stužkou. Podporoval
Fridricha Falckého, zimního krále, ale říkalo se, že chtěl být králem sám. Dodatečně,
po vítězství císařských na Bílé hoře, byl r. 1621, po své smrti odsouzen
hrdelním soudem, zbaven všeho jmění a památka jeho na věčné časy se umořila a
za proklatou a nepoctivou vyhlásila. Byl smýšlení kalvínsko-bratrského. Poddaní
jeho byli jednak husitské víry ze starších časů a přecházeli později k víře
svého pána. Ukazuje na to příjmení dvou poddaných v Kostel. Střimelicích:
Pikhart a Zborník, zachovaná v berní rulli z r. 1654. Husitští naší předkové
viděli v českých bratrech kacíře a nazývali je od počátku pikarty podle sekty,
přišedší k nám z Francie, z krajiny Pikardie. Někdy jim říkali zborníci, že
nechodili na bohoslužby do husitských chrámů, ale k pobožnostem scházeli se do
sborů v soukromých domech. Panství držel pak krátce Albrecht z Valdštýna, nato
je koupil Karel kníže Lichtenstein za 600 tisíc grošů bílých. Od té doby drželi
Lichtensteinové panství až do r. 1848, jsouce vrchností Kostel. Střimelic.
Patrony kostela zůstali až do r. 1933, kdy stát přejal záborem panství a
ministerstvo zemědělství stalo se patronem našeho filiálního kostela sv. Martina.Roku 1677 bylo v Kostel. Střimelicích 8 hospodářů, 6 chalup a mlýn
Růžkovský. V té době nevědělo se už o tvrzi u kostela a zpráva současná dí, že
u kostela vynacházejí se zbořeniny nějakého stavení, věděti však gruntovně se
nemůže, co bylo bývalo.« Okolí kolem kostela dosud nazývá se Hradčany a vedle
poloha polní má název »pod hradem«. Obyvatelstva přibývalo. R. 1844 měla už ves
46 domů a 343 obyvatel. Sedláci byli: Moravec 1, Doležal 12 a 27, Dynyhil 14,
18 a 20, Černý 15, Procházka 17, Knížek 21 a 36, Semrád 22, Heřmanský 23,
Urban, představený 30. Chalupníci: Novotný 10, po něm Abraham Freund, Červinka
19, Štěch 25. Ševci: Mašek 4, Dlažek 9, Kratochvíl 17, Matějka 29, knihař:
Liška 35, krejčí: Šunda 42, učitel: Klíma 40. Tkalci: Havlík 4, koláři:
Hradecký 13, Lada 34, tesaři: Chejn 15, Bašta 32, Budský 41, slouha:Matěj
Lacina 11, obchodník: Orlík, žid. R. 1930 obyvatel 301, katol. 232, čsl. a bez
vyznání 69. Za 80 let ubyli 54 lidé, počet rok od roku klesá. R. 1850 zvolen
starostou Jan Urban, sedlák 30, obec. radními: Josef Šalda, mlynář propastský a
učitel Klíma.
