HRADY, ZÁMKY A TVRZE XV.
Jak jméno svědčí, byl Kostelec prvotně opevněním kostelním.
Staří Čechové říkali chrámu s hrubou věží k obraně spůsobilou a hradbou
obehnanému kostelec podle lat. castellum a na rozdíl od dřevěného kostela,
kterému se říkalo církev neb církvice. Tím se i dává znáti, že první osídlení
toho místa se stalo za doby křesťanské. Okolí bylo ode dávna královstvím. Od
některého krále na počátku 14. století zřízen z Kostelce hrad a k jeho obraně
vysazena drobná manství služebná v okolí, z nichž některá se ještě v 15.st.
připomínají. Král Jan odňav Náchod ok. r. 1325 Ješkovi z Náchoda dal jemu a
synu jeho Ješkovi za to hrad Kostelec a z lesnatého kraje tolik, kolik se mu za
hodné zdálo. Ješek syn sahal na nápravníky neb many žádaje na nich více než
povinné služby a když se zpěčovali, vyháněl je ze statkův aneb jim bral úrodu a
dobytek. Král Jan je proto z pravomocnosti Ješkovy vyňal. (Asi r. 1340.) S
bratřími svými Hronem a Matějem držel Ješek také Březník na Moravě již r. 1338
a později jej měl najatý od nich. Ale že sám měl Kostelec, zůstal Březník i s
hradem Kraví horou jim a jich potomkům. L. 1358 vzdal Ješek hrad Kostelec
císaři Karlovi a přijal jej od něho v ušlechtilé manství. Před tím prodal les
Kozí hřbet ke klášteru Skalickému.
Ješek zemřel v zimě následující. Synové jeho byli Hron,
Ješek, Mikuláš, Mareš a Oldřich. Císař Karel jim (1359, 22. února) Kostelec
manským právem potvrdil a vyňav je ze všech soudův ustanovil, že jen před
králem (na soudě dvorském) mají odpovídati. Hron s bratřími připomíná se také
jako patron kostelův 1359 v Plaňanech a Kostelci, 1360 v Údašíně a Plaňanech.
Vedle tří z těchto bratři připomíná se r. 1366 Půta z Častolovic jako
spolupatron kostela zdejšího. Z pozdějších zápisův dovídáme se, že držel Půta
část Černých lesův, jež bezpochyby byly dílem buď Hronovým neb Ješkovým, a
soudíme také, že mu náležel díl buď na hradě neb městečku. Jisto jest, že Půta
držel některé vesnice, které r. 1359 ke Kostelci patřívaly a jež pak r. 1415, s
panstvím Zlenickým prodal. Protože udělení léna všem bratřím svědčilo,
následoval asi od r. 1380 po bratřích ‘ Oldřich nejmladší z nich a s Půtou
sdílel kostelní podací. Ale ač se Mikuláš mezi nimi nepřipomíná, soudíme přece,
že měl ještě díl snad jen na penězích. Když r. 1405 Boček z Poděbrad Oldřicha
do dvorského soudu poháněl, bránil se proti tornu Mikuláš pokud by se týkalo
vsí Svrabova a Brník. V ten čas vymizeli oba bratří z lidské paměti. Kostelec
držel Jan z Náchoda asi od r. 1408), ale nikoliv sám, nýbrž s Janem z Klučova.
Odkud práva tohoto pocházela, není známo. Ke kostelům podával (1413) Náchodský
sám, ale r. 1415 prodal s Klučovským hrad Kostelec celý se všemi staveními,
hradbami a příkopem, ves celou, dva dvory poplužné a troje popluží a vesnice s
many Janovi ze Smržova, purkrabí na Bělé. Tento přikoupil L 1416 od Půty z
Častolovic lesy Skalice a Stráně ostatek zboží Kosteleckého byl Půta přirazil
ke Zlenicům a před tím prodal. Strany těchto nastupoval Jan na Kunše z Konojed
držitele Zlenic, protože podle listu Karlova měly náležeti ke Kostelci, a dovedl
toho, že mu je Kuneš (1417) za 600 kop v desky dvorské vložil.
Jan býval v r. 1404—1416 sekretářem v kanceláři královské,
odkudž se nejen jemu, nýbrž i potomkům jeho Sekretář říkávalo. Po smrti krále
Vácslava přidržel se krále Zikmunda a padl v bitvě 1420 1. listopadu za Vyšehradem.1
Zůstali po něm synové Jan, Sudek a Pavlík. Jan spravoval dlouho společné statky
sám; r. 1428 prodal v Praze dům po otci. L. 1437 byl v žoldu Plavenských proti
knížatům Saským. Když se pak rozdělili, dostal Jan jen dvě vesnice a hrad s
jinými vesnicemi ostatní dva; ale ti prodali r. 1444 díly své Janovi, tak že
tento držel zase celé panství, jako jeho otec.2°) Drže se stranou Poděbradskou
vpadl r. 1448 do Prahy a r. 1449 opověděl Sasům.
Po smrti Janově dědili panství po něm synové jeho Jindřich a
Všebor. Onen pojav k manželství Machnu jinak Markétu z Hradenína zapsal jí 1460
na části panství, která se mu měla dostati při rozdílu, 250 kop věna. Teprv r. 1471
rozdělili se bratří oba o dědictví, tak že Jindřich obdržel hrad s příslušenstvím
a vsí Svrabovem, Všebor Černé lesy, dvůr Penčice, vsi Jevany a Vyžlovku, dvůr
Budislavice a dvůr kmecí ve Voděradech. Tento díl prodal Všebor r. 1475 bratru
svému za 500 kop a tak opět oba díly v jedno spojeny. K prosbě Jindřichově král
Vladislav vyzdvihl ves Kostelec na městečko (1489, 14. března) a trhy, vařením
piva a řemesly obdařil. Jindřich pojal potom k druhému manželství Annu ze
Sulevic a věnoval jí r. 1491 1000 kop na zboží ‘Kosteleckém.‘) Ale již roku
následujícího (1492) prodal Jindřich hrad Kostelec »na Černém lese« městečko a
vsi příslušné Slavatovi z Chlumu a z Košumberka za 1000 kop, k čemuž i král
Vladislav dal jest své povolení.
Ostatně držel Slavata ve zdejším okolí rozličné statky
zpupné a manské, které pod jednu správu s Kostelcem uvedeny jsou, k tornu
‚přikupoval i mnohé menší statky. Některé z nich od původního panství byly před
tím odděleny (Bohumil, Udašín), nyní jsou mu opět vráceny. Aby pak Slavata
přikoupená dědictví úplně s Kosteleckem spojiti mohl, propustil mu král Vladisl3v
r. 1494, 14. února Kostelec z manství a dal co zpupné dědictví v desky zemské
vložiti. Slavata zemřel okolo r. 1497 zůstaviv syna Michala.
Michal Slavata měl úředníka Bernarta ze Zásmuk, který statek
jeho Dobřichovský a Radovesický spravoval. Ten když potom činil počet z
důchodův, které k sobě za ryby z rybníka Cerhenského od lidí přijímal, ukázal
některé dluhy na lidech, že by mu ještě platiti měli; ale to se tak nestalo,
neb když na lidech peníze chtěli, ti tornu odpírali mluvíce, že dlužni ‘ nejsou,
poněvadž již vše Bernartovi zaplatili. Vida to Michal, vzal hned Bernarta na
závazek, aby totiž nikam neodcházel, dokud by řádného počtu nevykonal, totiž
buď lidí neupomenul aneb sám nezaplatil. Bernartovi se brzo za stesklo a vznesl
žalobu k hejtmanu království, že jej prý Michal po přijatém počtu pod závazkem
drží. Tu vypověděl soud hejtmanský (1527), aby byl Bernart závazku prázden,
avšak aby panu Michalovi dosti učinil ve 4 nedělích.
R. 1530 přel se Michal Slavata s Prokopem Jelínkem a Pavlem
Fugelhauzem rotmistry, neb tito chtěli míti od něho 34 k. služby zadrželé a
obeslali jej před hejtmany královské, ačkoliv prý v Kouřimi se přiznali, že jim
pán nic dlužen není. Když však Michal dokázal, že jim skrze Jana písaře Michalova
v domě páně při přijímání jich připověděno, že jim má služba jíti na praporec,
na koně, na rotmistrství a na pacholata, tak jako Pražané dávali a také ze
svědectví Adama Říčanského hejtmana jich, jemuž poručeni byli od pana Slavaty,
se našlo, že peníze měly za nimi poslány býti, odsouzen jest Michal (1529 v červnu),
aby jim peníze zúplna tak zaplatil, jak Pražané dávali. Ale poněvadž je pán na
sto drábův jednal a oni více převzali než povinně vzíti měli, nalezli hejtmané,
že jim Slavata penězi, které by na místě špíže byli dostali, povinen není.
Podobnou při měl s Janem Hostivářským z Kostelce, jehož-najal, aby jízdné a
pěší k Vídni proti Turkům vedl, ale jemu pak služby neplatil. Sice i Jan
peníze, které přijal od Vácslava Amchy z Borovnice na 11 drábův a na 4 měsíce ‚
(na drába za měsíc 80 gr.), i části za sebou nechal, an drábům jen za 3 měsíce
zaplatil. Na lidi z cizích panství byl tuhý. Zajav jednou člověka z Doubku měl
jej na Kostelci ve vězení. Vyšel z vazby nemocný a nosil se na berlách. Přišed
domů dělal dva dni, že neměl chleba ani penízka, pak se hned složil a ležel
několik nedělí a zůstal chromým.
K tornu se tu pokládá tento list Kutnohorských:
VMst urozený pane mincmistře milý. Na ViMst vznášíme, jaká
se jest věc nám, tudíž našemu spoluradnému Jakubovi Sobolovi od p. Michala
Slavaty z Chlumu, když se k němu na Kostelec týž Jakub přitrefíl, přihodila.
Jakož o tom zprávu nám takovú učinil, kterak p. Slavata dal se nás tudíž jeho
Sobola V hanění slovy protivnými a dŮtklivými i posměšnými o námluvě bez našeho
všelikerého provinění. A najprv rozličně se potrhal na spoluradného našeho a
pravě proč jste mi kázali služebníka mého do vězení vzíti a podnes jej na
rukojmích držíte, ježto já totéž mohu učiniti a do věže tebe dáti a pravě vrzte
jej do věže«. A tak jste spravedliví horníci, že jste mi těch svých nálezci čísti
nesměli, ježto každá věc pří- pravou má býti svobodna a zjevna. A že jste mi
psali dvoje psaní lživé a za nic se nestydíte—e a tak mnoho jiného mluvil pán
dotýkaje nás a nám bez viny připisuje, ješto my takových věcí Buoh dá se ne-
bojíme, nebo ráčíte VMst v dobré vědomosti míti, proč jest Pavel Havránek do
vězení vsazen,že ne pro to, že jest služebník páně S ale proto, že jsa sousedem
sousedsky se nezachoval, vejstupky předkem proti výsad4m i právám našim nám i
vší obci čině. I proto, že jsme ho trestali jako souseda, to jsme spravedlivě
učiniti mohli. A protož zdá se nám, že tu panu Slavatovi nic povinni nejsme a
nevíme proč by našeho spoluradného aneb někoho z našich, jakož se JM strojí,
měl do věže metati, poněvadž chlapci jeho ani pod daní nejsme, ale jestli kdo z
nás pánu čím povinnovat, ví pán jak se má v tom zachovati, kdež pak nám utrhaje
mluví, že bychme nálezu a vortel svých před ním čísti nesměli, ó tom VMst dobře
v paměti míti ráčíte, na čemž jest pozastaveno, aby kdyžby příjezd páně Slavatů
do Hory k nám byl, že. na rathouze a tu, kdež toho místo jest, přečteny budú
tolikrát, kolikrátkoli pán potřebovati bude. A protož nerozumíme, jak
spravedlivě nás nespravedlností dotýkati může, kdež my pravíme, že se nám tu od
pána ublížení stalo. A též že bychme měli jemu dvoje lživé psaní učiniti, ježto
my nevíme jaké a oč. Protož na VMst pane mincmajstře milý vznášíme a ViMsti
žádáme a prosíme, že VMst nás v tom litovati a nám v tom radni i pomocni býti
ráčíte, poněvadž naše práva k VMsti se vztahují jakožto k ouředníku na místě
krále JMsti pána našeho milostivého.
Šepmistři a spoluradní.
Michal zemřel I. 1534 odkázav posledním pořízením (1533, 18.
září) Kostelec, Chlum, Talmberk, klášter Sázavský a Hradiště strýci svému
Slavatovi z Chlumu a na Košumberce, Klučov manželce Elišce z Sovince do
živnosti, Čestín Kostel Markétě vdané Zvířetické sestře své a Dobřichov
Zdenkovi Lvovi z Rožmitála. Z dob Slavatových znám jest tento příběh z okolí:
Když zemřel v Černikách Jan Měkýš (bývalý purkrabě), přijel
úředník páně Slavatův v pátek večer asi okolo čtyř hodin na noc i volal a ptal
se na rychtáře. I ozval se mu Valentin Valeš, rychtář, tudíž řka:
»Co potřebuješ ?« A on řekl: »Prosím tebe sousede, okaž mi,
kde jest rychtář. I odpověděl: »Jakáť potřeba rychtáře?« »Že sem úředník z
Kostelce.« I řekl Valentin: »Já jsem rychtář.« Pověděl: »Když si rychtářem,
prosím tebe, pověz mi, zabili li jsou Jana Měkýše. Pověděl, že zabili. Optal se
zase úředník, jestli ho pochovali a rychtář pověděl, že pochovali. Optal se
opět, zdali osadili dvůr Měkýšovský. Řekl rychtář, že není osazen, než sedláci
jsou na něm. Tedy řekl úředník: »Pošli pro konšely.« Řekl rychtář, že není
konšelův. I kázal poslati pro sousedy a když přišel soused jeden, takto k nim
mluvil: »Milí sousedé! prosím Vás, pojďte se mnou tam, prosím Vás, ‘že sem
nepřijel proto, abych bral, než přijel sem proto, abych opatřil, neb jest člověk
páně byl a něco povinnovat pánu mému byl.« I šli, ale sedláci je t pustiti
nechtěli, ačkoliv jim řeč svou opakoval, že nepřijel, aby bral, ale aby
opatřil. V sobotu. ráno přijeli Jan Vrbčanský z Velišova a N. Vchynský na místě
nejv. sudí zemského, aby se ve statek Měkýšův, jako odúmrť na krále spadlou,
uvázali. Za svítání chtěli ke dvoru, ale také je nepustili. .I jeli k sousedu
Jirovi a poslavše pro rychtáře okolo snídání, optali se ho: »Cos byl u pána
svého? co pán ráčí rozuměti, na koho ten statek připadne?« Pověděl rychtář:
»Pán J. M. ráčil pověděti, že nerozumí na koho by měl připadnouti; když přátel
není, že na. krále taková věc při páduje.« I řekli oba páni, ‘že sme posláni od
nejvyššího pana sudího, abychme ten statek opatřili.« V neděli chtěli Vrbčanský
a Vchynský, aby jim lidé Měkýšovi člověčenství slibovali k ruce nejv, sudímu,
ale rychtář toho dopustiti nechtěl, boje se, aby těžkostí‘ neměl. Ačkoli mu
slibovali, že těžkostí míti nebude, přece ne přivolil, i když se hněvem odešli.
S dotčeným Vrbčanským měl Slavata r. 1538 soud, protože mu slíbil dáti kožich
liščí n. Michalův hřebíčkový, sametem pošitý a zelenými tkaničkami premovaný.
Po Slavatovi následoval syn Diviš. Byv ji r. 1541 zasnouben
s Alžbětou, dcerou Adama z Hradce, slavil sňatek ten dne 7. ledna 1543 v Milčíně
s velkou slávou u přítomnosti mnoha vzácných hostí obojího pohlaví, z nichž pan
Petr z Rožemberka manžely do Kostelce provázel. Potom věnoval Diviš r. 1544
choti své 7500 kop. na vesnicích panství Kosteleckého. Přidržovav se dosavade
víry pod obojí přistoupil nyní přimlouváním a za příkladem přátel svých k učení
bratřÍ českých a to jej zapletlo r. 1547 v. jednotu stavovskou. Po vítězství
krále Ferdinanda pokutován jest i s jinými, zboží svá zápisná a Kostelecko
musil postoupiti králi, zboží pak jiná, po otci zděděná, přijíti v manství.
Podle toho vložil r. 1547 králi ve dsky zámek Kostelec se vším příslušenstvím i
se zbožím Hoštským a Klučovským, též vsi zápisné Tehovské.
Ferdinandovi se zboží Kostelecké pro širé lesy a pěknou
honbu zalíbilo. Neprodáno tedy. a zanecháno při komoře. L. 1549 dne 29. dubna
hejtman Linhart ze Hrádku dostal rozkaz, kdyby v lesích střílení uslyšeli, by
hned honili a dohoní-li se kterého ze dvou stavů vyšších, přísných neb jiných
nevážných slov zanechajíce osvědčili, a je osobu stavu nižšího aby na zámek
přivedli a dadouce do vězení, komoře oznámili. Na Rychemburce bylo drahně
ručnic a střelby na kolech, dílem po Vilémovi z Valdštejna, dílem z měst podle
poručení svezené. Té polovice (podle rozkazu 1549, 27. listopadu) na Kostelec a
polovice na Chlumec od vezena. Protože zámek vyhořel, poslán tam t. r. v
podzimku Hanuš zedník jenž objednané dílo, některé pilíře a stavení dělal. Dílo
to ještě v prosinci nebylo prošacováno a proto mistrovi zatím 15 kop vy dáno,
aby čeleď svou na zimu vypraviti a sám o čem živ býti mohl. V díle pokračováno
v r. 1550 a 1551; potom v prosinci sečteno na 1013 kop 20 gr. míš. a podle
pošacování učiněného na jaře r. 1552 ještě do dáno 817 tolarů a 45 gr. míš. Co
stála stavba r. 1550, není udáno. L. 1553 v lednu přehlíželi M. Pavel Štěpán
Leopart ke stavení zřízený přihlídač a M. Jan Marie a
schválili ji, tak že staviteli ještě dodáno 817 tolarů 12 gr. a 61/2 pen. míš.
L. 1553 doděláno dílo ve vnitřku. Linhart truhlář dělal truhlářské dílo a
Valentin Šemer, královský sklenář dělal skla. Z poručení arciknížete Ferdinanda
zvon rozražený v klášteře Sázavském skrze Tomáše Jaroše, puškaře v Praze, znova
přelit a cimb4l k hodinám na Kostelci z vlastní zvonoviny udělán. Za oboje dílo
dostal 132 tol. a 14 gr. bílých. Konečně 1555 Hanušem tesařem sladovna
vystavěna.
Linhart tropil všelijaké výtržnosti tepa lidi a dobývaje na
ně zbraně. Konečně ho měla komora dosti a poslán sem za hejtmana Kryštof
Robmháp z Suché (v létě 1555). Tento si dělal vŠelijaké nároky. Ačkoliv mu
povoleno 16 kop (ročně) na víno, chtěl míti ještě vinice. Chovali se mu dva
koně, ale to mu bylo málo, chtěl míti 6—7 a ovšem obrok na ně. Na počátku r.
1558 najat ještě na rok a protože v Kostelci bydleti nemohl, povolen byl mu
správce. Panství proto málo neslo a drželo se k vůli honům. Konečně pro dáno.
Dva dvory v Přistoupimi daroval král k proboštství kostela Pražského. Ostatek
prodán 1558, 6. července Jaroslavovi ze Smiřic. Jaroslav převzal tím zámek
Kostelec, totiž starý hrad a před ním dům v nově vystavěný s světnicemi r a
komorami, též pekárnou a marštal novou. Při tom také i staré stavení před
zámkem zastalo, totiž marštale pícní a obilnice nad tím, též pivovar s
sladovnou, zahradu kuchyňskou, mlýn, cihelnu, lázně a dům, ve kterémž myslivci
a holotové bývali. K tornu byl dvůr, městečko a drahně vesnic.
Jaroslav byl pán na slovo vzatý a dobrý hospodář. V Kostelci
upravil nynější zámek a kostel zámecký znova (1561) a mnohou pěknou památku po
sobě a manželce své Kateřině z Hazemburka zůstavil. V kostele zámeckém zřídil
též nový pohřební sklep. Panství rozšířil, přikoupiv k němu 1579 Tuchoraz a
1588 zboží Komořické s vesnicemi. Kromě toho koupil také několik statků jako
Koloděje a j., jež potom připojeny k Uhřiněvsi. Na Kostelci měl úředníky
vladyckého stavu; takoví byli 1561 Vilém Zlý kněz z Lipna, 1563, 1564 Vácslav
Javornický, 1564 Jan Sluštický ze Zruče, 1587—n 1599 Bedřich Rakvic z
Černhauzu. V posledních letech živobytí zlobil jej Karel Záruba. Tento mu
připověděl r. 1582 na jeho žádost, že mu Mikuláše Kosa, poddaného svého z
Choltic, propustí z poddanosti, jestli by Jaroslav jemu jiné pachole, které by
psáti a čísti umělo, dal. Jaroslav neopomenul hned Matouše Pubrle syna
Duchoslavova z Vitic jemu odeslati, ale Karel ho nepřijal, ač čísti a psáti
uměl, a ovšem Kosa nepropustil. Když Pubrle umřel, poslal mu Jiříka Pabše Z
Kostelce, ale toho.on nepřijal. Soudil se pak Jaroslav o tu přípověď, ale konce
se nedočkal. Zemřel r. 1597 dne 18. listopadu maje věku svého 84 let a pochován
v hrobce kostelecké. Protože děti jeho všecky V mládí pomřely, ustanovil
dědicem svého jmění strýce svého Zikmunda (syna bratra Jindřicha) jakožto sobě
toho rodu nejbližšího a nejstaršího, tak, aby nápadem šel vždy na nejstaršího
strýce.
Zikmund převzal Kostelec s jistými určitými závazky. Kromě něho
držel mnohá jiná panství a zastával čestné úřady při dvoře císaře Rudolfa II.
Na Kostelci měl úředníka Rakvice a purkrabě (1605) Mikuláše Kosa z Dobrého
pole. Zemřel r. 1608 dne 27. května ve svém domě na Malé Straně Pražské. Tělo
jeho do Kostelce přivezeno a tu ve hrobce pohřbeno. V držení Kostelce
následoval nejstarší syn Jaroslav. Týž učinil úředníkem Samuele Trojana z Bylan
a z Rosfeldu, jenž Kostelec až do r. 1619 spravoval. Jaroslav byl nečackého
zdraví a zemřel r. 1611 dne 6. února na Hrubé Skále. Tělo jeho také pohřbeno v Kostelecké
hrobce. Podle pořízení Jaroslavova následoval nyní Albrecht Vácslav jako
nejstarší z rodu. Týž obdařil r. 161 1 obyvatele Kostelecké, aby o statcích
svých řídili, ale nápady aby šly jen na osedlé na panství Kosteleckém. Také jim
potvrdil kovárnu u zámku a lázeň pod městečkem od předešlých pán darovanou.
Kostelečtí vy stavěli si na svěj náklad kostel sv. Jana a při něm zřídili si krchov.
Albrecht toto. potvrdil, ale jsa horlivý vyznavač vÍry pod obojí nařídil, že má
kostel ten jen této víře sloužiti (1613). Také jim udělil všelijaké svobody a
všem lidem svým na okolních panstvích nařídil, aby chodili na trhy do Kostelce.
Zemřel již r. 1614 dne 24. dubna maje věku svého teprve 23 let. Po něm
následoval Albrecht Jan bratr Jaroslava r. 1611 zemřelého sice mladší, než
bratr jeho Jindřich Jiří, ale ten nemohl proto následovati, poněvadž byl rozumu
nedostatečného. Mezi povstalci r. 1618 byl Albrecht jeden z nejúčinlivějších.
Sám kolikátý ruku vl9žil na místodržící, pak jako jeden ze správcŮv království
pracoval neunaveně proti rodu Habsburskému a stavy penězi a lidem podporoval.
Vypraviv se do ležení stav u Budějovic roznemohl se tu na zimnici a přivezen
byv na Malou stranu Pražskou, tu dne 18. listopadu 1618 ve svém domě zemřel,
maje teprve 24. rok dovršiti. Tělo jeho uloženo napřed u sv. Mikuláše, potom
28. ledna 1619 vezeno do Koloděj á zde 29. ledna kázání pohřební nad ním
učiněno. Odtud přivezeno do Kostelce, kdež nejprve u sv. Jana složeno, nazejtří
(30. ledna) však v nádherném průvodu do zámeckého kostela neseno a tu v hrobce
uloženo.
Všech statkův zemřelého ujala se mladší sestra Markéta
Salomena vdaná Slavatova k ruce bratra svého nerozumného, nad nímž jí dáno bylo
poručenství. Ale lepší právo-k tomuto měla sestra její Alžběta Kateřina, jež
byla od několika let ve vězení na Kumburce. Ta násilím o skrze Otu Jindřicha z
Vartemberka, jenž se s ní oženil. Nastalé potom spory ukončily se nešťastným
výbuchem v Jičíně (1620), při němž Alžběta zahynula. A protože manžel její
držen byl ve vězení, zůstala Markéta v nerušeném držení panství až do
Bělohorské bitvy. Po té ihned ze země za králem Bedřichem ujela. Dne 26. dubna
1621 odsouzen Albrecht Jan všeho jmění a ohromné dědictví v pokutě ujato. Ale
Albrecht z Valdšteina, jenž po matce z rodu Smiřických pocházel, hleděl
kon6skaci zameziti. Vyprosiv si jako nejbližší přítel poručenství nad blbým
Jindřichem, ujímal se jako poručník dědictví Smiřického. Páni při konfiskaci
pracující sice po právech šlapali, ale Valdštein svou věc tak vedl, že aspoň
polovici všeho dědictví podržel. Dne 2. listopadu 1622 učiněno jest rozdělení,
ale než následovalo schválení od císaře (1623, 17. února), prodal Valdštejn
(1622, 11. listopadu panství Kostelecké se statkem Klučovem, Uhřiněves s Říčany
a statky Škvorec a Chřenice Karlovi knížeti z Lichtenšteina. K tomu přikoupIl
kníže (1623, 14. srpna) z konfiskace statky Plaňany, Přebozy, Nupaky, Sluštice,
Žezlovice, Kraloviče, Cerhenky, Syneč, Dubeč, statky města Kouřimě a Brodu a
připojil je ke svým panstvím v Kouřimsku.
Kníže působil v Čechách po bitvě Bělohorské jako královský
místodržitel, nikoliv samostatně. Poněvadž všechny následující změny hlavně
pocházely dílem nátlakem vyššího duchovenstva na císaře, dílem od lidí, kteří
chtěli zbohatnouti, byl kníže pouhým nástrojem těchto směrů a proto mnohé kruté
prostředky nevycházely z jeho vlastní vůle. Zřídiv z Kostelce a ostatních
statkův stálé svěřenství rodinné, odkázal veškeré své jmění r. 1623 ve středu
po sv. Jakubu synu svému Karlu Eúsebiovi, po jehožto smrti mělo spadnouti na
dědice mužského pohlaví; a kdyby z linie jeho dědici nebylo, aby připadlo na
linii Maximiliana a po nich Gundakara, bratří. Poručníky synovými jmenováni
znamenití tehdá mužové, totiž vedle bratří Karlových Vilém Slavata z Chlumu,
Jaroslav Bořita z Martinic, Zdeněk Adalbert z Lobkovic, Pavel Michna z
Vacinova. Zemřel 12. února 1627 v Praze ve svém domě.
Za tohoto knížete reformace katolická na Kostelecku
provedena s největším násilím, nová vrchnost také utužila poddanství lidu,
proto se r. 1626 sedláci na Kostelecku srotili, chtíce se zmocniti zámku
Kosteleckého, což když se jim nepodařilo, zdržovali se v okolních lesích tak
dlouho, až r. 1627 od vyslaného vojska dílem schytáni, dílem rozehnáni jsou.
Byli to tuš Petrovští, pro něž víska Vojkov dokonce spálena, protože se tu
zdržovali. Lid ten ještě jednou mezi sebou uviděl bývalou svou vrchnost; když
totiž r. 1631 se saskými vojsky mnozí vystěhovalci se vraceli, očekávajíce na
vrácení předešlého řádu, zavítala též do Čech Markéta Saloména ‚ Slavatova se
svým synem Albrechtem Jindřichem, na ten čas plukovníkem švédským. Navštívila
též zámek Kostelecký, dostavši k tornu povolení od hejtmana Jindřicha Odkolka z
Újezdce. Odjela příštího jitra z Kostelce, aniž se kdy vrátila více. Roku 1645
plenili Švédové okolí Kostelce a od té doby některá ves zpustla.
L. 1628—1639 byl Přech Svatkovský z Dobrohošt hejtmanem a
nad lesy byl Jan Malovec z Malovic. Tomuto stalo se v květnu r. 1632, že Jan
Karel Přichovský, nejvyšší hejtman nad tisícem Charvatův, poslal korneta svého
s jezdci Charvatskýrni z Kouřimě do Kostelce. Tu Janovi dva valachy z marštale
vzali a do Kouřimě přivedli. Na přátelské psaní Jan odpovědi ne dostal. Potom
Přichovský jednoho valacha si za koně vyměnil a druhého přetrhal. Jan v dobrém
neodešel z Kostelce. Nepohodl se nějak s Přechem, který mu 1632 obilí jeho ze
Špejcharu panského vzal a za rok a devět neděl služby (ročně 150 kop m.) nedal.
O to se r. 1636 soudil.
L. 1653 vložil kr. prokurator odpor proti prodeji Kostelce r.1622.
Na zemském soudě došlo r. 1654 k výpovědi takové, že panství kostelecké
podle pořízení Jaroslava Smiřického přešlo na Albrechta Jana
a protože nerozumní z dědictví byli vyloučeni, mělo býti kon1 Proto měla býti
smlouva r. 1622 učiněná zrušena a Kostelec s Uhřiněvsí a Škvorcem měl se
dostati císaři. Tu podvolil se kníže, vyjednávaje s dvorskou komorou, že dá
náhrady 400.000 fl. a 20.000 měr žita a mimo to se odřekl všech pohledaností a
jistot, které měl za komorou. O to učiněna smlouva r. 1655.
Kníže Karel Euseb z Lichtenšteina zemřel L 1656 dne 3. února
na Černém Kostelci. Dědicem jeho byl syn an Adam Ondřej, později c. k. tajný
rada a rytíř zlatého rouna. L. 1672 vydal poručení, aby založen byl podrobný
urbář panství. V úkol ten uvázal se Šimon Karel Svoboda, fišmistr, maje při tom
k po- moci Jana Kašpara Ouvalského. Práce ukončena r. 1677 po čtyřech letech a
tak vznikla Zlatá kniha chovaná do nedávna na správcovském úřadě, nejdokonalejší
urbář ze všech, které kdy u nás složeny a psány byly, sepsaný nejen v jazyce českém,
nýbrž i v neporušeném duchu národním.
Kníže oženil se r. 1681 s Edmuthou Ter. Marií, kněžnou z
Ditrichšteina a zemřel ve Vídni dne 16. června 1712, ustanoviv majorát pro
Antonína Floriána, knížete z Lichtenštejna, větve Gundakarovy, k němuž vykázal
Slezská knížectví Opavské a Krnovské, panství Moravskou Třebovou, Lednici,
Koldštein, Šimberk, Šumberk, Prostějov, Plumlov a nároky na knížectví Těšínské.
Černý Kostelec s Uhřiněvsí a Škvorcem odkázal dceři Marii Terezii, zrozené r.
1694, která 24. října 1713 v Černém Kostelci Tomáše Emanuele, vojvodu
Savojského a Kariňanského, prince Soissonského, za manžela pojala, avšak již r.
1729, dne 28. října ovdověla. Tato vznešená paní věnovala své jmění na konání
zbožných a milosrdných skutků, pro něž si vděčné památky jak u souvěkých, tak u
potomstva zasloužila.
Obmezíme se tuto na to, co jen na Kostelecku prospěšného
způsobila. V Kostelci přestavěla část zámku, osvobodila město od poddanosti (r:
1736), založila špitál pro 12 chudých mužského a 12 ženského pohlaví, vystavěla
nový farní kostel; přestavěla nové kostely v Údašíně, Krutech, Poříčanech,
Konojedech á Bylanech, ostatní nákladně obnovila, nové fary zřídila a hojně
nadala při kostelích, od roku 1624 svých duchovních správců zbavených, totiž v
Skalici, v Krutech, Viticích, Přistoupíně, Lstiboři, Plaňanech, Stolmíři a
Poříčanech; učitelům na vesnicích pojistila dskami zemskými nová nadání, aby
děti poddaných bezplatně cvičili, odpustila závětem všem poddaným do důchodu
nedoplacené dluhy, a skonala konečně dne 20. února 1772 ve Vídni, kdež u Sv. Štěpána
v kapli od ní vystavěné vedle manžela svého pochována leží.
Dědicem panství Černo-Kosteleckého, Uhřiněvského a (roku
1764) Ratajského ustanovila knížete Františka Josefa z Lichtenštejna, cís.
skutečného tajného radu, komorníka a rytíře zlatého rouna. Pán ten zasnoubil se
roku 1751 s Marií Leopoldinou, dcerou Filipa, hraběte ze Šternberka, a dědil po
strýci Jozefovi Václavovi z Lichtenštejna ještě 30 jiných panství; hledaje však
úlevy proti pakostnici zemřel na cestě do lázní, Spaaských v městě Metách v
Lotrinsku dne 18. srpna 1781, pozůstaviv jediného syna Aloisia Jozefa, pod
poručnictvím bratra Karla, jakožto dědice veškerých statků. Kníže Alois Jozef
dosáhl zletilosti r. 1783, zemřel pak ve Vídni dne 14. března 1805 bezdětek. Panství
dědil po něm bratr jeho an Jozef, kníže z Lichtenštejna, cís. tajný rada,
generál, polní maršálek atd. a po jeho smrti dne 20. dubna 1836 jeho syn Alois,
kníže z Lichtenštejna, který až do roku 1859 panoval. Po něm nastoupil jeho syn
.7an, kníže z Lichtenšteina.