Jdi na obsah Jdi na menu
 

PENČICE

Dnes, na počátku jednadvacátého století, pojmenování Penčice přísluší hájovně, přilehlému hospodářskému stavení, pozemku se zahradou s ovocnými stromy, lískami, smrčky a keři. Zahradu uzavírá dřevěný altánek zbudovaný v 80.letech 20.století panem Kašparem, jehož potomci tu dnes již nebydlí.
Obrazek

K hájovně ze severu a ze západu přiléhají neveliké louky protnuté kolem hájovny probíhající silnicí do Jevan (případně do Hradce či Černých Voděrad), kde byla v roce 2000 umístěna přestupní zastávka Pražské integrované dopravy (PID) autobusových linek č.382 (Praha-Sázava) a 492 (Kostelec nad Černými lesy-Černé Voděrady). V jihovýchodní části této oázy uprostřed „černých lesů“ se nacházejí ještě sádkové rybníčky, jinak je v dosahu minimálně jednoho kilometru hájovna obklopena převážně smrkovými a bukovými lesy (Voděradské bučiny). Obrazek

Penčice leží zhruba 35 km jihovýchodně od Prahy a 5 km jižně od Kostelce nad Černými lesy (do jehož mikroregionu patří) v malebném údolí Jevanského potoka klikatícího se mezi žulovými kameny, jehož krás si povšimlo již nemálo turistů, ubytovaných převážně v kdysi velmi oblíbené turistické destinaci Jevany. Toto údolí zaujalo v roce 1924 i botanika a mukologa Alberta Piláta, jež jako první použil název Penčické údolí. Jeho pozornost se zaměřila nejen na botanické a mykologické zajímavosti, ale i na pralesovitý charakter této oblasti, která byla ničena trestuhodnou těžbou až do roku 1955, kdy byla zřízena národní přírodní rezervace Voděradské bučiny.
 

Přírodní poměry

Popisovaná oblast se nachází v blízkosti rozvodí mezi Labem a Sázavou, které prochází zhruba mezi Brníkem a Vyžlovkou. Území severně od této linie až k Labi je zvlněná tabule, skloněná od jihu k severu. Penčice leží v jižní části, skloněné směrem k Sázavě, která je daleko členitější než severní a morfologicky pestřejší.

ObrazekGeologický podklad tvoří rozhraní říčanské žuly a permokarbonského pískovce, který k ní v blízkosti Penčic doléhá.

Zdejší území již na konci 19.století geologicky zdokumentoval F. Katzer a o uložení geologických vrstev se vyjádřil jako o nejpříhodnějším v celé černokostelecké oblasti k těžbě uhlí. K tomu ovšem, možná i po špatných zkušenostech s kutáním v Dolním Peklově (1 km severně od Kostelce n.Č.l.), nikdy nedošlo.

Půdní pokryv v místech říčanské žuly a jejího maximálně 2 metry silného eluvia (navětralá hornina) tvoří často jen tenká vrstva kyselé půdy. Permokarbonský ostrov je zčásti překrytý cenomanskými kaolinitickými a jílovitými sedimenty.

Celkově je zdejší území považováno ze zemědělského hlediska za méně příhodné a v minulosti tomu zřejmě nebylo jinak. Za zlatou éru kultivace zdejší krajiny se dá považovat období 13. století, v němž proběhla takzvaná „kolonizace“, při které vzniká mnoho nově vytyčených vesnic a polností, které ovšem nemají dlouhého trvání a záhy v průběhu 14. a 15. století, právě i z důvodu malé výnosnosti, řada z nich zaniká.