Penčický okruh
Penčický okruh je krásná trasa vedená hlavně po lesních cestách a pěšinách. Na třech místech jsou na ní umístěny lavičky a stoly, na dvou místech přístřešky, kde je možné se skrýt před deštěm. Stezka tvoří okruh kolem kančí obory.
Černokostelecko bylo původně pokryto souvislými lesy. Druhová skladba byla pestrá - z listnatých především duby, buky, javory, habry, jilmy, jasany, lípy, olše, osiky jeřáby, z jehličnanů jedle, smrky, borovice, místy tis a jalovec. Od první poloviny 13. století se plocha lesa zmenšovala, jak byly zakládány nové vesnice a potřebovaly další plochy pro nová pole. Situace se obrátila v druhé polovině 15. století, kdy řada osad zanikla a pole opět zarostla lesem. Jednou z těchto bývalých osad byl i Aldašín. Dnes po něm zbývá jen kostelík s lesním hřbitůvkem.
Za hřbitůvkem jsou vysazeny tři druhy stromů, které by mohly být vhodné pro pěstování u nás. Jedle obrovská roste v západní části amerického kontinentu od Kalifornie po Kanadu. U nás se jí daří dobře, netrpí škůdci, je poměrně odolná vůči imisím a je vynikající v produkci dřevní hmoty. Další je stoletý zerav řasnatý. Douglaska zelená tu roste ve skupinách. I ta zde velmi dobře prospívá. Vysazování cizích druhů dřevin však může být problematické. Lze je pěstovat jen na některých stanovištích, která mají určité bioklimatické podmínky. V současné době se legislativa Evropské unie snaží prosazovat všude jen domácí druhy stromů. Les je složitý ekosystém, kde téměř vše souvisí se vším a opatrnosti není nikdy dost.
Naše domácí jedle bělokorá dobře snáší zastínění. Dorůstá výšky až 60 m, tloušt‘ku kmene může mít 2 m a stáří až 500 let. Jedlí dnes ubývá - způsobují to imise, na které je velmi citlivá. Na okraji rezervace Voděradské bučiny rostou jedny z nejstarších zdejších jedlí. Jejich vrcholy mají tvar „čapího hnízda“ - znamená to, že již nerostou do výšky. Navíc jsou napadeny cizopasným jmelím.
Smrk roste obvykle v nadmořské výšce 400-1400 m. Je to strom typický pro horské oblasti, u nás je původní především v pohraničních horách. Do pásma listnatých lesů se mu podařilo proniknout jen tam, kde půdní a klimatické podmínky listnáčům nevyhovují, ale naopak jsou vhodné pro růst smrku. Je to především v hlubokých, studených a vlhkých údolích. Taková místa zaujímají reliktní smrčiny.
Kolem Jevanského potoka se nacházejí zbytky zdejší smrkové populace. Stromy jsou 90-200 let staré, s výškou přes 40 m. Kmen takového smrku může poskytnout až 12 m3 dřeva. Stromy, které jsou označeny zelenými pruhy, jsou tzv. výběrové stromy, jejich semena se používají k rozmnožování a rozšiřování zdejší smrkové populace.
Na Jevanském potoce je vybudováno celkem 10 rybníků. Dva z nich slouží rybářským sportům, některé aspoň částečně k rekreaci. Tady na sebe naráží požadavek čisté vody a snaha získat co nejvyšší výnosy ryb hnojením. Hnojení a nedokonale vyčištěné odpadní vody, které do Jevanského potoka přitékají, způsobují zarůstání hladiny vodním morem. V rákosinách je prostor pro úkryty i hnízdění vodního ptactva. Jenom kachen je tu k vidění více než10 druhů.
Obora pro černou zvěř zde byla založena v roce 1980. Je to účelové zařízení Vysoké školy zemědělské v Praze, určené především k výuce studentů. Rybníčky a bažinatý terén kolem nich slouží jako kaliště divočáků. Postupně se na místo smrků vysazují duby, které poskytují černé zvěři potravu. Ročně se tu odloví asi 50 kusů zvěře.
Voděradské bučiny
Národní přírodní rezervace Voděradské bučiny chrání komplex lesů na pravém břehu Jevanského potoka. Naučná stezka zde byla několikrát obnovována a upravována. Malá část trasy vede souběžně s naučnou stezkou Penčický okruh. Územím prochází i několik turistických značených cest. Geologickým podkladem jsou hlubinné vyvřeliny středočeského plutonu - hrubozrnná říčanská žula, kterou proniká na několika místech jemnozrnná žula, označovaná jako jevanský typ. Žula se rozpadá do bloků. Je to způsobeno rozpukáním horniny. Změny teploty, větrná eroze, voda, která se mění při zmrznutí v led, a kořeny rostlin postupně rozšiřují trhliny, až se blok uvolní. Na plošinách a mírných svazích tak vznikají kamenná moře. Během ledových dob zde byla průměrná roční teplota -2 °C. Léto trvalo jen krátce, většina vody byla vázána ve formě ledu a sněhu, spodní prameny chyběly. Nezasahoval sem však kontinentální ledovec, ani se nevytvořily malé místní ledovce. Přesto tu vznikly podobné tvary, jaké vznikají ledovcovou činností. Jsou nepravé, tudíž pseudoledovcové. V území s touto nadmořskou výškou je to ojedinělý jev - něco takového bychom očekávali spíše v horských oblastech. Pseudokar je kotlina uzavřená obloukovitou strmou stěnou. Vznikl ve sníženině, ve které se ukládaly závěje sněhu. Sníh zledovatěl, do puklin v hornině zatékala voda a opakovaným mrznutím se odlamovaly kusy hornin, které se posunovaly po svahu dolů. Dnes je původní strmá stěna obvykle částečně překryta nánosy písku a hlíny a je méně nápadná. Tam, kde bylo pod pseudokary vlhko a navátá sprašová hlína, vznikly pseudomorény (varpy). Na podložní věčně zmrzlé půdě klouzaly po svahu dolů balvany. Do pohybu je uvádělo opětovné mrznutí vody. Proudy balvanů jsou zde i stovky metrů dlouhé a až dva metry mocné. Příroda zde napodobuje výsledky činnosti ledovce i útvary, které připomínají čelní morény. Proud je přerušen a kameny jsou navršeny na sebe. Tyto útvary vznikly pravděpodobně při přerušení půdotoku vlivem změněných klimatických podmínek. Na velmi chladné prostředí v minulosti je tu i další památka - drobní živočichové, žijící v půdě. Právě mezi nimi byla zjištěna řada druhů, které jsou jinak známy ze severní Evropy. Původní skladba dřevin na území Voděradských bučin byla poněkud jiná, než je dnes. Velmi rozšířená byla jedle bělokorá tvořila 40 % porostu. O něco méně bylo buků - 35 %, jen kolem 5 % patřilo dubům a smrkům. Zbytek připadá na borovice, javory, habry a ostatní dřeviny. Podle lokálních podmínek se měnila i druhová skladba. Zdejší lesy postihla v letech 1735-1737 větrná kalamita. Od poloviny 18. století tu probíhala těžba dřeva. Do poloviny 19. století bylo vytěženo a obnoveno přes 500 ha lesa (rezervace je velká 676 ha). K výsadbě však byly použity i stromky cizího původu. Část porostů má však prokazatelně místní původ. Dnes jsou evidovány a sledovány lesnickou fakultou v Praze jako trvalé pokusné plochy. Na některých místech se neprovádějí žádné zásahy, příroda je ponechána sama sobě. Veškerá současná výsadba je pouze místního původu a hospOdaření v lese je přizpůsobeno ochranářským cílům. Provádí se tu i dlouhodobé sledování koloběhu vybraných prvků se zvláštním zřetelem na toxické prvky, které sem mohou být zanášeny v důsledku civilizačních vlivů. Jde sice jen o nepatrná, stopová množství, ale právě proto jsou důležitá data o jejich případném nahromadění. Radostné je, že se snižuje kyselost dešťové vody (po odsíření elektráren). V lesích tu žije běžná lesní zvěř včetně prasete divokého. Útočiště tu nacházejí ptáci - datel černý, holub doupňák, včelojed, jestřáb, a dokonce čáp černý. Jiné druhy uvidíme u potoků a u rybníků. Nejbarevnější je ledňáček říční. Hnízdí tu řada kachen. V době hnízdění je nebezpečný a agresivní samec labutě velké. Rybníky jsou využívány i pro rybolov a sportovní rekreaci. 
