PENČICE

Z důvodů úhynu velkého množství ryb a následného zápachu (tuhá zima 2005-2006) došlo v Penčicích (okres Kolín; katastr Jevany) k upuštění sádkového rybníka (jediného dodnes existujícího).

Od jižní hráze dovnitř rybníka se odhalilo pozvolně klesající dno, z kterého již pouhým pohledem z hráze vyčnívaly mezi množstvím žulových a pískovcových kamenů zlomky keramiky.

S výraznou pomocí mé ženy i dětí došlo k posbírání zhruba dvou banánových beden dnes již rozřazené keramiky, zhruba 40 značně omletých zlomků kachlů (převážně 16.století), několika kusů mlýnských kamenů (průměrná výška 10-15cm) a dýmky

  předběžně datované M. Vyšohlídem do 18.století (patří k typu čibuků, mezi dvojdílné dýmky – tedy s oddělitelnou troubelí-kouřovodem od hlavičky dýmky; jde o typ, který se vyvinul v Turecku).

Předběžná analýza keramického materiálu z výzkumu v Penčicích (interní zpráva)

 Během tuhé zimy 2005/2006 uhynulo v sádkovém rybníce v Penčicích takové množství ryb, že musel být na jaře 2006 kvůli nepříjemnému zápachu postupně upouštěn. Z odhalené vnitřní strany jižní hráze vyzvedl J. Hlavatý (vedoucí výzkumu), za asistence jeho ženy a dětí, obsáhlý soubor keramiky a kachlů. Záměrem předběžného zpracování keramického souboru bylo určení tvarového spektra a přibližné chronologické zařazení jednotlivých fragmentů. Z tohoto důvodu byly zohledněny pouze okrajové profilace a zdobená těla nádob. Analýza makroskopicky postižitelných složek keramické hmoty nebyla provedena.

 Pravděpodobně veškerý materiál pochází až z novověkého období. Je notoricky známé, že novověká keramika je při současném stavu poznání velmi obtížně zařaditelná do užšího chronologického intervalu, a to i v případě rozsáhlých souborů. Jediným více méně spolehlivým chronologicky citlivým materiálem je tzv. Berounské zboží, datované do pokročilé 2. pol. 16. – 2. pol. 17. století (Beroun byl v roce 1639 vypálen švédskými vojsky a hrnčířská výroba poté značně upadá). Pokud se v souboru berounské zboží nevyskytuje a nemáme-li k dispozici písemné zprávy, které by nám objasnily historické příčiny vzniku té které archeologické situace, lze keramické fragmenty většinou datovat pouze jako „novověk“. Dataci našeho souboru nám navíc ztěžuje fakt, že se zcela evidentně jedná o chronologicky velmi heterogenní materiál, jak dokládá současný výskyt pozdně středověkých a raně novověkých dekoračních technik (radélkování) a fragmentů porcelánu, který se u nás vyskytuje ve větší míře až počátkem 19. století. Pro přesnější chronologické určení jednotlivých fragmentů by bylo třeba velmi detailní typologické analýzy a srovnání se všemi dostupnými novověkými soubory.[1] Z důvodu časové tísně byl vyzvednutý keramický materiál zkoumán jen zběžně a následující zhodnocení je proto třeba brát jako velmi předběžné.

Hrnce

 Hrnce a menší hrncovité tvary jsou v souboru zastoupeny zdaleka nejčetněji. Celkem bylo registrováno 162 kusů, z toho 127 oxidačně a 35 redukčně pálené keramiky. Transparentní glazury byly aplikovány pouze u oxidačně páleného zboží (87 fragmentů): vnitřní glazura u 77 fragmentů, vnější u 1 fragmentu a oboustranná u 9 fragmentů. Použité glazury mají žlutou, zelenou a hnědou barvu. Světlé režné zboží je zastoupeno 40 kusy.

 Dekorace (oxidačně pálená keramika): Výzdoba radélkem byla aplikována u 7 fragmentů režného zboží. Jedná se o středověkou dekorační techniku, která v Čechách přetrvává až do raného novověku (vyskytuje se prakticky ve všech souborech datovatelných do konce 16. – 1. pol. 17. století) a její výskyt na frahmentech našeho souboru je proto velmi významným chronologickým ukazatelem. Malba bílou či červenou hlinkou (prosté linie na podhrdlí i pravděpodobně složitější kompozice na těle hrnců) je doložena u 10 kusů (7 x bílá, 3 x červená). Bílá hlinka a červená hlinka na podhrdlí hrnců se opět objevuje v raně novověkých souborech Středních Čech (Náměstí republiky, Karmelitská (tam jen červená)).

 Dekorace (redukčně pálené zboží): Výzdoba radélkem byla applikována u 6 dochovaných fragmentů a je srovnatelná s typy radélkování oxidačně páleného zboží. Vlešťovaná výzdoba je doložena pouze u 2 fragmentů. Zcela ojedinělá je výzdoba vertikálními pruhy, malovanými černou barvou.

 Ačkoliv jsou v souboru hrnců zastoupeny exempláře z velmi mladého období (snad i 20. století), je pravděpodobné, že alespoň část z nich je možné zařadit do 1. pol. 17. století. či dříve. Tento závěr byl učiněn na základě podobnosti některých fragmentů s materiálem z jímky v Karmelitské ulici, a to podobnosti nejen tvarů a dekoru, ale také keramické hmoty a kvality a vzhledu užitých glazur.

 
Pánve (trojnožky)

 V souboru bylo identifikováno 15 fragmentů okrajových profilací náležících pánvím. Jedná se o keramiku světlých odstínů pálenou v oxidačním prostředí. Všechny fragmenty jsou polévané zevnitř a až na jeden kus mají glazovaný okraj. Z transparentních glazur je doložena žlutá, zelená a různé odstíny hnědé. Výzdoba radélkem ani rýhování se na dochovaných exemplářích neobjevuje. Kromě několika nožek byla nalezena i poměrně dlouhá rukojeť se zúženým ústím ukončeným prstencem.

 Polévané pánve se u nás začínají sporadicky objevovat již na konci 14. století, četnějšími se ale stávají až v 1.pol. 16. století. a zvláště ve 2. pol. 16. - 1. pol. 17. století. Jejich výskyt je ovšem doložen i ve století devatenáctém. Jediným spolehlivěji datovatelným fragmentem je zmíněná rukojeť, kterou je možné na základě paralel z jiných souborů z Čech a Moravy zařadit do 2. pol. 16. – 1. pol. 17. století. Nalezené okraje sice odpovídají okrajům z raně novověkých souborů (např. Karmelitská, Náměstí republiky, Strážnice), ale vývojové tendence okrajů pánví nejsou zatím spolehlivě dokumentovány a proto není vyloučené, že se jedná o materiál z pozdějšího období.

 
Talíře

 Z talířů byly identifikovány 4 okraje a s menší jistotou 3 zdobená těla. Všechny střepy jsou oxidačně vypálené do cihlově červeného zbarvení. 4 z nich nesou bílý, velmi zjednodušený florální dekor (řetězení smiček) provedený kukačkou či růžkem na režném střepu. Celý povrch je překryt čirou[2] transparentní glazurou a kapaným dekorem zelené transparentní glazury. Přes velmi špatný stav zachování bylo u dvou okrajů registrováno trasakování červenou barvou v bílém nástřepí, v jednom případě ještě doplněné kapanými skvrnami zelené transparentní glazury. Jeden střep je tak poškozen, že je možné mluvit pouze obecně o glazuře bez bližšího upřesnění.

 Talíře jsou typickým projevem renesančního způsobu stolování. U nás se objevují až v pokročilém 16. století a zvláště ve století sedmnáctém. Nalezené fragmenty sice tvarově odpovídají talířům bezpečně datovaným do konce 16. a 1. pol. 17. století, avšak neprobádanost vývojových tendencí tohoto tvaru nás opět nechává tápat. Pokud by se jednalo o berounské zboží (ornamentální výdoba), pak by jejich chronologické určení bylo jednodušší (před r. 1639). Jelikož ale výše popsanou motiviku na berounském zboží nenacházíme, není vyloučeno, že se jedná o pozdější produkci černokosteleckých hrnčířů. Technologie trasakování (mramorování) byla užívána i v Berouně a bývá považována za mladší typ berounského zboží. V mladších obdobích je však její užití doloženo i v jiných oblastech.

 
Mísy s talířovitým podokrajím

 V souboru se nachází 9 fragmentů vypálených v oxidačním prostředí. 6 kusů je pokryto transparentní glazurou, 3 nesou bílý dekor na režném střepu. V jednom případě mohl být určen jako florální. Ačkoliv se tento typ keramiky stabilně vyskytuje v raně novověkých souborech, kvůli setrvačnosti tvaru není bližší určení možné.

 
Mísy

 Kromě několika fragmentů velmi širokých mís z 20. století byly registrovány 2 fragmenty hlubokých mís a 10 fragmentů tzv. mís pernic. Až na jeden zakuřovaný střep hluboké mísy jsou všechny pálené v oxidačním prostředí. Pouze jeden fragment hluboké mísy je oboustranně glazován (žlutozelená transparentní glazura). Dvě pernice jsou glazovány zevnitř (světle hnědá transparentní glazura). Na osmi fragmentech pernic je dochován tradiční dekor v podobě plastických lišt (promačkávání, řetízkování), u dvou je plochý okraj zdoben vrypy.

 Pernice jsou velmi konzervativním tvarem, který je doložen od středověku až do 18. století bez významnějších změn. Jednalo se nejspíš o třecí misky, jelikož jejich vnitřní povrch bývá často zdrsněn. U polévaných variant je možné uvažovat o běžných jídelních mísách. Dochované tvary našich exemplářů odpovídají tvarosloví a dekoru raně novověkým variantám (konec 16. – 1. pol. 17. století), ale kvůli absenci podrobnější studie jejich vývoje je jakýkoliv závěr diskutabilní. Zbylé tři hluboké mísy jsou nedatovatelné.

 
Džbány

 Pouze 4 fragmenty okraje džbánů byly spolehlivě určeny. Jeden fragment náleží zakuřované keramice pálené v redukčním prostředí a podle dostupných paralel je možné jej určit jako Pajerův typ 1 (viz níže). Ostatní tři okraje jsou oxidačně pálené, dva režné a jeden celoglazovaný. Glazovaný okraj patří typu 2, stejně jako jeden z režných. Zbylý režný fragment náleží typu 1.

 Jediná dostupná typologie novověkých džbánů byla provedena pro strážnické prostředí. Podle ní typ 1 (vejčitý tvar, okraj oproti středověkým více vyhnutý) vychází z pozdně středověkých tvarů a ve 2. pol. 16. století je vytlačován typem 2 (kulovitý tvar, kolmý límcový okraj; naše fragmenty jsou však spíše šikmé), jenž je již zcela produktem raně novověkého hrnčířství. Zda tento vývojový trend platí i pro středočeské prostředí však zatím není doloženo. Podobný okraj jako naše exempláře typu 2 má velmi štíhlý džbán z výzkumu v Kanovnické ulice na Hradčanech, který musí být datován před rokem 1639 (berounské zboží).

 
Poklička

 V souboru byla registrována pouze jeden fragment oxidačně vypálené pokličky. Fragment nelze blíže určit.

 
Kamenina (DOPLNIT!)

jeden fragment

 
Cedník či syrnice

 Jeden fragment cedníku či syrnice z hrubé hlíny s četnými inkluzemi. Nedatovatelné.

 
Závěr

 Shrneme-li dosavadní zjištění, blíže datovatelné keramiky je v souboru velmi málo. Kromě několika fragmentů porcelánu a několika hrnců a mís z 19. a 20. století se pohybujeme ve zcela neprobádaných vodách. Do rozpětí 2. pol. 16. - 1. pol. 17 století s největší pravděpodobností patří zmíněná rukojeť pánve, pravděpodobně velká část fragmentů hrnců (obzvláště dekorované radélkem a hlinkami na podhrdlí) a snad i některé fragmenty talířů, talířovitých mís, mís pernic, pánví a džbánů. Ačkoliv většina materiálu skutečně odpovídá tvarům z jiných raně novověkých souborů, u posledních pěti jmenovaných tvarů je míra jistoty velice nízká. Zcela evidentní je i přítomnost prvků pro raně novověké prostředí cizích a tedy snad pozdějších. Je pravděpodobné, že část tohoto materiálu byla zničena v roce 1640 během plundrování mlýna v Penčicích švédskými vojsky. Tomu by napovídalo i to, že některé fragmenty jsou na lomech sekundárně ožehlé (v písemných pramenech se ovšem výslovně uvádí, že mlýny na kosteleckém panství spáleny nebyly). Penčice zůstávají ještě v roce 1645 zpustlé, v roce 1674 je však penčický mlýn znovu osazen. Jediný způsob, jak oddělit keramickou produkci období před zplundrováním Penčic od období těsně po jeho znovuosídlení (2. pol. 17 st.), je komparace našeho souboru se stratifikovaným materiálem. Tento účel by mohla splnit vhodně umístěná zjišťovací sonda.