ČERNOKOSTELECKÉ LESY
ING. JAROMÍR
POKORNÝ:
Do 16. stol.
toho mnoho o černokosteleckých lesích nevíme. Z dochovaných kusých zpráv víme
jen tolik, že již tehdy se kolem Kostelce n. Č. 1. rozprostíraly souvislé
lesy, podle kterých dostala osada své přízvisko. Podle Schalera zmiňuje se již
r. 1358 kostelecké hradiště pod názvem Castrum Costelitz in nigra silva. To by
ukazovalo na to, že již tehdy převládaly v okolních lesích jehličnaté dřeviny,
speciálně jedle a smrk. Naši předkové rozeznávali totiž odedávna dva typy
lesů, kterým my dnes říkáme listnaté a jehličnaté. Listnatým říkali lesy »bílé«
(podle světlejší zelené barvy): nebo »živé« (obnova z pařezů). 8. lesy »černé«
říkali jehličnatým, složeným převážně ze smrku a jedle. Čisté borové lesy se
většinou nazývaly lesy chvojové, chvůjové nebo krátce bory. I jiné osady v
oblasti, na př. Černé Voděrady (zmiňované již v urbáři z r. 1562) nebo Černé
Budy li Sázavy poukazují na výskyt jehličnatých lesů ve svém okolí.
O nějakém
obhospodařování lesů v dnešním slova smyslu nedá se ve středověku vůbec mluvit.
Přestože obydlí a jeho celé zařízení bylo celé ze dřeva a obrazně řečeno
dřevěnou kolébkou se začínal život nového občana a dřevěnou rakví končil, přece
jen lesy měly pro vlastníka - feudála malou cenu. Zásoby dřeva byly nepřiměřeně
velké k počtu obyvatelstva a většina stromů nekončila život sekerou dřevorubce,
ale přirozenou smrtí a tlením v lese.
Poměry v
zásobování dřevem nebyly však v celých Čechách stejné a setkáváme se tehdy s
velkými rozdíly i ve dvou málo vzdálených oblastech. Na některých okrajových
panstvích klu čí a mýtí se v 13. a 14. stol. větší plochy lesů a dřevo nepotřebné
k postavení obydlí kolonisátorů se ihned spaluje na pasece, kdežto opodál
horních a hutních míst sahá se již k holoseči a začíná se objevovat nedostatek
dřeva. Tyto lokální rozdíly v množství a ceně dřeva byly podmíněny nízkou
technikou a bídným stavem cest s možností dopravy po ose jen na krátké vzdálenosti.
Dobře nám to ilustruje skutečnost, že do kutnohorských dolů bylo snadnější a
lacinější dopravit dřevo po Labi z Podkrkonoší a Podorlicka, než z
rozlehlých lesů Černokostelecka a horního Posázaví, vzdálených jen 20-30 km
vzdušnou čarou.
Dřevo těžilo
se v lese až do 18. stol. t. zv. »toulavou sečí«, to znamená vybíraly se jen tu
a tam vhodné stromy, ty se porazily a vyvezly z lesa. O nějaké zalesňování
takto vzniklých světlin se nikdo nestaral, les je sám brzy pokryl klíčícími semeny
a mlázím a lehko zahladil stopy lidské činnosti. Většímu náporu byly vystaveny
okrajové části lesů v blízkosti vesnic a měst. Většinou to byly listnaté lesy a
byly obhospodařovány jako pařeziny, v krátké obmýtní době 5-30 let. Dřevo z
nich sloužilo jako palivové dřevo, takže nemusily tu stromy dorůstat větších
dimensí, naopak, slabší kmeny se snadněji zpracovaly málo dokonalým nářadím a z
mladších se les také bujněji obnovoval. Používáním tohoto způsobu
obhospodařování převládly v takových porostech krátkověké dřeviny průkopní
(bříza, osika, nebo dřeviny s větší výmladností, jako habr, lípa a dub. Při
velmi krátké době obmýtné vytvářela na větších plochách houštiny i líska, jak
svědčí popisy lesa Teplá u Bohuňovic, lesa Křivec u Plaňan ještě z r. 1773. Tyto
křovité výmladkové lesy se nazývaly chrastiny nebo porostliny.
Příjem z lesů
za dřevo až do konce 17. stol. nebyl velký a většina vytěženého dřeva šla pro
vlastní spotřebu panství a na deputáty panských zaměstnanců. Pro feudálního
pána měl les větší význam jako objekt lovecký a jako objekt pastevní pro
dobytek vrchnostenský i poddaných. Lesní personál byl tehdy vlastně personálem
loveckým, jehož hlavním úkolem byla péče o zvěř a její ochrana a jaksi navíc
měl povinnost chránit les proti krádeži a vykazovat potřebné dřevo. Teprve v
18. a 19. stol. přesunuje se hospodářské těžiště na dřevo a příjem ze zvěře
ustupuje čím dál tím více do pozadí. Ukazuje to dobře přehled příjmů lesního
hospodářství na Černokostelecku z konce 18. a 19. stol. Koncem 18. stol. je příjem
za dřevo jen šest- až desetkrát vyšší než za zvěřinu, kdežto koncem 19. stol.
tvoří příjem za dřevo více než stonásobek ceny ulovené zvěře.
Druhová
bohatost zvěře na Kostelecku byla také dřív mnohem větší než dnes a výskyt
velkých šelem ukazuje na nepřístupnost a divokost kosteleckých lesů ještě v 18.
stol. rys a vlk byli zde tehdy běžnou šelmou. V období 1704-1718 bylo i
zastřeleno na Černokostelecku 6 rysů a 50 vlků. Se zástřelem vlka setkáváme se
ještě v r. 1817, pravděpodobně to byl poslední vlk zastřelený v kosteleckých
lesích. Jinou cennou kožišinovou šelmou byla vydra, s jejímiž zástřely
setkáváme se sporadicky až do našeho století. Z ostatní škodné bylo koncem 18.
stol. Na Černokostelecku zastřeleno ročně průměrně asi 40 lišek, 15 kun, 20
tchořů, 100 lasiček, 150 divokých koček. Hojní byli i pernatí dravci, mnohem
větší počet rybníků podmiňoval i bohatší výskyt vodních dravců.. Podle hlášení
z r. 1789 bylo na Černokostelecku v tomto roce zastřeleno: 2 orli, 17 volavek,
19 pochopů, 65 luňáků, 8 jestřábů, 203 krahujců, 108 káňat a 158 sov.
Z lovné zvěře
užitkové je na. Černokostelecku až do poloviny 18. stol. prokázána zvěř černá
- divočáci, hojně byla zastoupena ve volnu i zvěř jelení. Kromě toho chovala se
jelení a daňčí zvěř i v černokostelecké oboře, která se zmiňuje již r. 1677.
obora byla zrušena r. 1809 a jelení zvěř v počtu 19 kusů v ní vystřílena. Ve
volnu zůstává ale jelení .zvěř i nadále složkou kosteleckých lesů a v r. 1831
je na panství odhadován stav jelení zvěře na 115 kusů, v r. 1857 na 30 kusů. Se
zástřely jelenů setkáváme se ještě po r. 1870, poslední jelen byl střelen v
revíru Oplany v r. 1876. Srnčí zvěř zachovala se v kosteleckých lesích až do
dnešních dob a dnešní její početní stav je vyšší než byl v 18. a 19. stol. Výskyt
tetřeva není doložen zástřelem, ale dá se tu v dřívějších dobách předpokládat,
jak dosvědčuje název sekce »V tetřevím toku« v revíru Buda v popisu z r. 1789.
V menším počtu byl tu zastoupen tetřívek a jeho stav kolísal podle velikosti
pasekových ploch. Z drobné zvěře byla největší pozornost věnována bažantům,
kteří se pěstovali ve zvláštních ohrazených bažantnicích (Poříčany, Domek) a
odchytávali se do sítí. Pěstování bažantů' kvetlo tu již před třicetiletou,
válkou, v urbáři z r. 1677 je zaznamenána 'řada opuštěných bažantnic a v době
třicetileté války bylo obdivováno od Švédů. Kolem r. 1800 činil úlovek bažantů
asi 800-1000 ks ročně. V revolučním roce 1848 byli poddanými a personálem zcela
vystříleni a vychytáni ti později se .začalo v omezené míře znovu s jejich
pěstováním ve volném lese.
Druhým
hlavním zdrojem příjmu byla pastva. Vypásal se u nejen vrchnostenský dobytek,
ale za určitý poplatek naturální nebo peněžní byl povolen i výpas dobytka
poddaným. Pásl se jak dobytek hovězí, tak i ovce, prasata a kozy. Lesní pastva měla
výhodu, že kromě šťavnatých výhonků dřevin, trávy poskytovala i t. zv. žír na
opadaných bukvicích a žaludech, což se oceňovalo zvláště při podzimním výkrmu.
Z tohoto důvodu byly 1ub a buk téměř až do r. 1800 velmi ceněny jako žírné
stromy i v lesních instrukcích se setkáváme s příkazem dbát o rozmnožení a
udržení těchto dřevin v lese. Obě tyto dřeviny byly na Kostelecku v dosti hojné
míře zastoupeny, duby zvláště v býv. polesí Doubravčice, Obora, Buda a Brník,
buky v polesí Voděrady, Buda a Skalice.
Černokostelecko
bylo vystaveno i výpasu cizího dobytka hnaného na pražský trh, jak dosvědčuje
poznámka v urbáři panství z r. 1562, kde u vsi Vyžlovka je napsáno: »Item také
tady mimo touž ves honí se voli z Uher a berani valašské a platí z každého sta
voluov 20 grošů a z jednoho sta capů neb beranů
7 grošů. Než
zase proti tomu týž kupci mají svobodu a vuoli, kdyby tudy hnali a jim se
vidielo dobytek svůj v lesích pásti, svobodnie a za tu pastvu nic nedávají.«
Nápor lesní
pastvy na les byl veliký a během doby, jak stoupala cena dřeva, měnila se
pastva z vítané příjmové položky v metlu lesa, která v 18. stol. byla jednou z
hlavních překážek ve snaze o zlepšení celkového stavu lesa. V hospodářských
nařízeních a instrukcích ozývají se čím dál tím více opatřeni proti lesní
pastvě a lesní řád pro Čechy z r. 1754 zakazuje výslovně jakoukoliv pastvu koz
v lese a značně omezuje i pastvu' ostatního dobytka. Na Kostelecku bylo vydáno
několik nařízení, v nichž se přímo zakazuje panským zaměstnancům držení koz a
poddaným se zakazuje jejich pastva v lese. Tyto příkazy byly však dlouho v
praxi přestupovány a ještě r. 1876 konfiskují se kozy panskému fišmajstru v Kostelci
liblickému šafáři, kteří jich drželi každý několik kusů.
Otázka pastvy
v lese byla nakonec pro les příznivě vyřešena teprve ustájením dobytka kolem
r. 1800, které bylo opět umožněno, pěstováním pícnin (jetele, vojtěšky),
brambor a později i řepy cukrové.
Třicetiletou
válkou bylo Černokostelecko velmi těžce postiženo a bylo vystaveno po dlouhou
dobu plundrování jak vojska švédského, tak i císařského. Počet obyvatelstva na
panství rapidně poklesl, řada vesnic byla třeba i několikrát vypálena a zcela
byly vybity vesnice Aldašín, Bohumile, Cukmantl, Drbohlavy, Mukařov, Světice, Žernovka
a Vojkov. Jak velký byl úbytek obyvatelstva dosvědčuje dopis správce panství
Přecha Svatkovského knížeti Liechtenštejnovi r. 1646: »... Zprávu činím, že
třetí díl poddaných a hospodářů, co jich před rokem na panství kosteleckém
bylo, nyní se jich živých nenachází.« Rada gruntů a opuštěných polí znovu
zarůstala lesem a mnohé z těchto zarostlých polí zůstaly lesem až do dneška.
Velmi názorně ilustruje nám velikou životní sílu lesa a jeho nápor na opuštěná
pole urbář z r. 1677. Téměř u každé usedlosti uvádí se tu zarůstání polí lesem,
buď jehličnatým nebo listnatým, v celé řadě vesnic jsou celé grunty zarostlé
»velkým dřevem«. U vsi Brník se na př. uvádí 7 pustých gruntů a chalup, jejichž
role »všechny lesem zarostly«, v Radlicích 3 pusté grunty, Vyžlovka 2 pusté
chalupy a 1 vejjezdní grunt a tak podobně u dalších vesnic.
Vylidnění
země a rozrůstání lesů po třicetileté válce oddálilo poněkud hrozící nouzi o
dřevo, ale ne na dlouho. Obyvatelstva opět rychle přibývalo a s ním rostla i
spotřeba dřeva. Na sousedních panstvích Uhříněves a Škvorec, které ležely v
rovinaté krajině a bylo možno z nich dopravovat dřevo ku Praze, začaly se lesy
podstatně tenčit a řídnout. Lesní pojezdný I. Hájek (1718-1740) začal zde
mýtit lesy na celých plochách bez ohledu na obnovu porostů a prodával
jednotlivým obcím ke smýcení části lesů o rozloze několika desítek strychů. V
r. 1740 byl zbaven svého místa a obžalován ze svého nesvědomitého hospodaření.
Nejvíce kladlo se mu za vil\u zdevastování revíru Fiederholce (dnešní klánovické
lesy), jak se praví »chvalně známého po celé české zemi«, z něhož se mohutné,
duby prodávaly na stavbu lodí až do Holandska. V závěru žaloby je výstižná poznámka
(i když snad přehnaná), že ještě pár let takového rozmařilého hospodaření a
byly by na knížecích ,panstvích viděti spíše maďarské stepi než cenné české
lesy.
Značně méně
byly postiženy málo přístupné černokostelecké lesy. V téže obžalobě pojezdného
Hájka z r. 1740 se uvádí, že ve Voděradském revíru hnije již několik let mnoho
tisíc sáhů dřeva z větrného polomu a toto dřevo není zpracováno ani na deputát.
R. 1740 se přistoupilo k jeho zpracování li začalo se vozit do Uhříněvsi do
pivovaru a na deputát, ale ještě tentýž rok se toho pro potíže dopravní
zanechalo. Ukázalo se, že je lacinější a snazší koupit dřevo od uhříněveských
z jejich lesů, když už se má dodržet nařízení o šetření tamních lesů v nejbližších
letech.
Jinak byla v
18. stol. většina dřeva z černokosteleckých lesů spotřebovávána pro potřebu
panství, menší díl dřeva byl prodáván. V užitkovém stavebním dřevu kryly
kostelecké lesy nejen potřebu kosteleckého panství, ale z velké části i
panství Kounic, Škvorce a Uhříněvsi. Zvláště jehličnaté trámy, krovy a šindel
byly odebírány z kosteleckých lesů. Spotřeba šindele byla dosti velká a koncem
18. stol. se ročně vyrábělo asi 300 000 a v první polovině 19. stol. 400'000. K
jejich vÝrobě byly vybírány zvlášť kvalitní jedle, smrky a někdy i osiky.
Rovněž i
většina vyrobeného sáhového dřeva šla v 18. stol. na potřebu panství a jen menší
díl se prodával. Největší položku ve spotřebě činily deputáty vrchnostenským zaměstnancům
a vlastní otop hospodářských budov, jen malá část šla na tehdejší skromný
»průmysl«. K němu patřily 3 cihelny, 2 vápenky a pivovar se sušárnou sladu.
Průměrná spotřeba paliva u všech cihelen a vápenek byla 200-250 sáhů měkkého
dřeva, u pivovaru a sušárny sladu 500-550 sáhů. Na deputáty v období 1784-89
ročně průměrně 1790, sáhů a prodáno bylo průměrně 1170 sáhů. Polesí Skalice
bylo dříve ovlivňováno potřebou dřeva pro stříbrné doly ve Stříbrné Skalici.
Polesí Skalice svádělo i později k vyšším těžbám pro možnost plavení dřeva po
Sázavě do Prahy.
Menší
množství dřeva bylo spotřebováno v kostelecké flusárně na výrobu flusu, který
se vyluhoval z dřevního popele. Popelaření mělo však větší význam spíše v
dřívějších dobách, kdy bylo dřeva nadbytek a kdy takové pálení na popel bylo
jediným možným zhodnocením dřeva v málo přístupných lesích. Na Kostelecku se
oznamuje udělení takového povolení v odlehlých revírech Němcům pálícím dřevo
na popel naposledy r. 1727.
Snad právě
nedostatek větších dřev konsumujících podniků na panství (doly, hutě, sklárny)
způsobil, že kostelecké lesy nebyly vystaveny vysokým těžbám a uchovaly se do
přelomu 18. a 19. stol. v dosti dobrém stavu. V odpovědi na ekonomický dotazník
z 20. III. 1789 odpovídá se, že o nedostatku dřeva nedá se tu mluvit a v hlášení
ze 14. VII. 1790 se žádá snížení cen dřeva, aby dřevo nezůstávalo v lese, poněvadž
zalidnění nestojí v dobrém poměru s tak rozlehlými lesy. Přesto promítá se však
i na Kostelecko v druhé polovině 18. stol. povšechně rostoucí obava z
nedostatku dřeva, starost o palivo a dřevo do budoucna. Toto thema stalo se
předmětem jednání různých učených společností, objevilo se v řadě státních,
zemských a krajských výnosů a nařízení a stalo se celostátním problémem
národohospodářským.
Prvním
opatřením, které mělo řešit tuto krizi, byla snaha odstranit plýtvání dřevem,
omezit nějak jeho spotřebu. Již roku 1769 vychází nařízení, aby střechy domů ve
městech se kryly břidlicí místo šindelem a na panství Kostelec se r. 1775 nařizuje
krýt postranní budovy venkovské doškem. Velké množství dřeva spotřebovalo se
též na stavbu domů a chalup, zvláště když uvážíme, že požáry v těchto dřevěných
vesnicích i městečkách byly častým zjevem. Proto se výnosem z 19. XII. 1781 na
panství Kostelec nařizuje, aby se domy nadále nestavěly ze dřeva, ale z kamene
a egyptských cihel (vepřovic). Poddaným se má dřevo přidělit jen na krov a
veřeje. U starších staveb byly i komíny dřevěné a často právě od nich vznikl
požár. Proto r. 1781 vychází nařízení gubernia, aby všechny komíny byly
postaveny z kamene. Vrchnost měla ke stavbě dodat materiál za výrobní cenu.
Provádění tohoto nařízení přes četné kontroly a urgence nepostupovalo příliš
rychle a visitující komisař pro kraj Kouřím hlásí r. 1789, že na panství
Kostelec n. Č. I. a Komorní Hrádek jsou ještě některé dřevěné komíny. I na
dřevěné ploty, kterými se tehdy ohražovaly nejen zahrady, ale i pole v
blízkosti lesa, se spotřebovalo dosti dřeva. Podle vrchnostenského nařízení z
r. 1772 mají být nahraženy kamennou zdí nebo živým plotem z keřů.
K odstranění
nedostatku dřeva radí dvorská kancelář dobývati i pařezy na pasekách a
rozesílá i model stroje k dobývání pařezů. Liechtenštejnská instrukce z r. 1802
nařizuje také na rovinách kácet stromy i s pařezem a kořeny, poněvadž se tím
získá nejen více dřeva, ale i vhodnější plocha k lesní kultuře.
Vedle úspor
byla současně i hledána palivová náhrada za dřevo. Nalezena byla v rašelině a
kamenném uhlí. Za nálezy ložisek uhlí a rašeliny byly vypsány odměny a prémie
100 dukátů měly být vyplaceny těm hutním závodům, které by používaly tohoto
novéno paliva. V druhé polovině 18. stol. vznikla také velká část našich
uhelných dolů. Tak nedostatek dřeva urychlil objev a použití uhlí a rozvoj
uhelných dolů v 19. stol. zachránil naše lesy před neúnosnými těžbami a
devastací.
Druhé
opatření, které probíhalo současně s úsporami dřeva a mělo také pomoci
odstranit jeho nedostatek, byla snaha zvýšit odbornou úroveň lesních
zaměstnanců a zintensivnit celé hospodaření v lesích. Stav vědomostí lesního
personálu o pěstování lesů byl v polovině 18. stol. většinou chatrný a vedoucí
úředníci i ochranný personál byli spíše myslivci než lesníci, což nakonec
odpovídalo i tehdejšímu názoru vrchnosti na les. Neexistovaly žádné lesnické
školy ani učebnice a nový adept lesnictví se musil spokojit s tím, čemu ho vyučil
myslivec, jemuž byl přidělen na 3 roky k ruce. Přestože Čechy zaujímaly v
rakouském soustátí čelné místo v lesnické praxi, byli zkušení lesní hospodáři i
zde zjevem řídkým. Čelné místo mezi nimi zaujímal lesmistr František Rang z
Chlumce nad Cidlinou, 19n. Ehrenwert z Červeného Hrádku a o něco mladší
černokostelecký lesmistr Václav Eliáš Lenhart. Ten byl přeložen do Kostelce n.
Č. I. 1. VII. 1788 z panství Rumburk a byl mu současně svěřen vrchní dohled nad
všemi liechtenštejnskými úřady v Čechách kromě Lanškrouna. Lenhart byl lesník
velkého formátu a jeho rozhled a zkušenost se záhy projevily v černokosteleckých
lesích. Dal znovu zaměřit hranice všech revírů, provedl arondaci lesů, zavedl
použití pily při kácení silných stromů, spolupracoval na prvé hospodářské
úpravě černokosteleckých lesů a zavedl do praxe umělou kulturu, t. j. obnovu
porostů síjí a sadbou. V r. 1?93 vydává v Praze německy a česky tištěnou
odbornou knížku o lesní kultuře pod názvem: »Zkušené naučení k velmi potřebnému
již za našich časů osetí lesův, ku kterémuž jiná užitečná ponaučení o povinnostech
myslivce přidána jsou.« Je to první nejstarší česky tištěná odborná lesnická
příručka.
Hlavními znaky počátku intensivního lesního hospodaření. které spadají do doby 1780-1800, je hospodářská úprava lesů a zavedení umělé kultury lesní.
Hospodářská
úprava spočívala v přesném zaměření a zmapování jednotlivých revírů, v odhadu
zásoby dřeva a stanovení paseky, na které se měl ročně mýtit les. Tím začíná v
lesích vlastně hospodaření podle určitého plánu tak, aby do budoucna bylo
zajištěno na každý rok přibližně stejné množství dřeva, Na př. za předpokladu,
že stromy dosahují vhodných rozměrů na stavební a užitkové dřevo ve 100
letech, rozdělil se celý revír na 100 stejně velkých ploch a ročně se smýtil les
na rozloze jedné takové plochy. Více se kácet nesmělo, aby se do budoucna těžba
nesnížila. Nemýtilo se ovšem na jedné souvislé ploše, nýbrž na více užších
pasekách, které dohromady dávaly určenou plochu. cílem zůstávala tu dále
přirozená obnova lesa zasemeněním z okolních stromů. Poněvadž ale zasemenění
nebylo z různých příčin vždycky dostatečné a aby plocha nezůstala několik let
holá bez užitku, pomáhalo se obnově lesa umělou kulturou. S počátku napodoboval
člověk jenom přírodu, když poházel po celé ploše utrhané šišky nebo sebrané
semeno, později vyséval semeno v určitých vzdálenostech do řádků a misek a
ještě o něco později osazoval volné plochy přímo sazenicemi vypěstovanými v
lesních školkách. Počátky lesní kultury mají určité časové odstupňování na jednotlivých
panstvích. Na Černokostelecku začíná po r. 1780 a většího rozmachu dosáhla za
V. E. Lenharta po r. 1790. S jejím nařizováním setkáváme se poprvé ve výnosu z
11. VI. 1784, kde v bodu 33 čteme: »Poněvadž není žádný pachtýř na posavad pronajímané
vrchnostenské pole zvané V Zugmandlu nebo Holý vrch, má být tento kus pole oset
10 strychy lesního semene a zahájen.« Zároveň radí se v bodu 35 dát volná místa
v polesích Skalice, Voděrady a Bohumile poddaným k polaření na 3 roky, ale
uživatel musí je třetím rokem osít semenem, které sám opatří. V praxi byla k
těmto příkazům nechuť a nařízení se musilo několik roků po sobě opakovat, než
bylo provedeno. Většího rozsahu 'nabývá kultura až r; 1791, kdy bylo také
započato s námezdním sběrem osiva poddanými a v účetních knihách se objevují
prvé položky za sebrané osivo. S počátku sbírá a vysévá se semeno hlavně dubu,
borovice a břízy, po r. 1800 přesunuje se těžiště na smrk. Množství sbíraných
šišek a semene nebylo nikterak malé a vysoko překračuje dnes běžnou potřebu.
Tak na př. v r 1795 je sebráno 279 hl borových šišek, v r. 1796 398 hl a v r.
1797 - 477 hl. Ze sebraných smrkových šišek vyluštilo se v r. 1812 1311 kg
semene a v r. 1819 dokonce 4200 kg.
Velmi brzy
začalo se na Černokostelecku s pěstováním modřínu a semeno nakupovalo se z
liechtenštejnského panství Krnov, a tak se i sem šťastnou náhodou dostala
slezská sorta modřínu, mnohem vhodnější do českých pahorkatin než vysokohorská
sorta alpská. Již před r. 1800 setkáváme se také s doplňováním přirozeného zmlazení
nebo holých míst na osetých pasekách sazenicemi. Nejdříve používaly se k tomu sazeničky vypíchnuté z hustých
a dobře vzešlých síjí na sousedních pasekách. Zkušenosti s jejich ujímáním nebyly
nejlepší, poněvadž měly extensívnější kořenové soustavy a více se jim také při
vyzvedávání na nezkypřené půdě poškodily. Proto přechází se alespoň pro vzácné
dřeviny s pěstováním sazenic na zvláštních plochách - lesních školkách: Na
panství Kostelec n. Č. 1. existuje již r. 1802 první školka, zřízená speciálně
pro pěstování modřínových sazenic. Pěstování sazenic v lesních. školkách
uplatňuje se čím dále tím více a r. 1831 existuje tu již asi 6-7 školek.
V celé první
polovině 19. stol. zůstává při obnově porostů hlavním cílem dosáhnout
přirozeného zmlazení. Porosty nebyly mýceny holosečně, nýbrž sečemi v celkovém
intervalu 8-10 let. Tam kde přirozené zasemenění selhalo, sáhnulo se k síji a
sadbě. Do r. 1850-60 kryje se potřeba semene u hlavních dřevin téměř výhradně
domácím sběrem, později je domácí sběr vytlačen nákupem obchodního semene.
Postavení železnic umožňovalo snadnou a levnou přepravu semene i ze
vzdálenějších oblastí a tak se dostávají na Kostelecko též sorty alpského
smrku, modřínu, borovice z Porýní, dubu z jihomoravských luhů a dokonce i ze
Slavonie. Palivové dřevo je vytlačováno uhlím a jeho ceny klesají. Výhodnější
jsou ceny dřeva stavebního, na něž se lépe hodí dřeviny jehličnaté. Z těchto
ekonomických důvodů a i z důvodů jistější obnovy jehličnatými sazenicemi zalesňují
se nové paseky hlavně smrkem, na sušších místech borovicí. Jedle, která trpí
více okusem zvěře, nesnáší klimatické výkyvy na holosečích a »průvan« v
jednovrstevnatých porostech, mizí z lesa. Na rozsáhlých plochách vznikají tak
čisté porosty smrku a borovice. Je to příliš jednostranný zásah proti přírodním
zákonitostem, který se mstí zeslabenou odolností a životností lesních porostů,
někdy i zhoršením stavu půdy. Takové lesy jsou více postihovány větrnými,
soušovými a živočišnými kalamitami. V posledních desetiletích byla to na př.
mnišková kalamita v r. 1919, větrné polomy 1923-30 a škody suchem v r. 1947.
Dnešní
lesnická generace snaží se proto ozdravit naše lesy, vrátit jim jejich dřívější
odolnost a vytvořit smíšené porosty nejlépe odpovídající stanovištním
podmínkám. Východiskem bude nám původní složení lesů, upravené v rámci
přírodních zákonitostí k našim hospodářským potřebám. Cenným pomocníkem jsou
při tom archivní studia, která nám umožňují poznat dřívější druhové složení
lesu. Svědectví o tom podávají nám nejstarší hospodářské elaboráty, popis
hraničních stromů v hraničních protokolech, záznamy o prodejích dřeva a popisy
lesů v starých. urbářích.
Dosavadní
výsledky studia dějin kosteleckých lesů nám ukazují, že se nezdá příliš oprávněným
názor, podle kterého se měly zdejší lesy před obdobím lesní kultury skládat
hlavně z dubu a buku s menší příměsí jedle, kdežto borovice a smrk mě1y být na
Kostelecko zavedeny uměle teprve v období lesní kultury. Bohatý nashromážděný
materiál dokazuje, že smrk a borovice jsou zdejšími domácími dřevinami,
vyrůstajícími tu od nepaměti a že vedle některých revírů listnatých byly tu již
před obdobím lesní kultury polesí převážně jehličnatá.
Povšimněme si alespoň stručné ukázky,
co říká o druhové skladbě kosteleckých lesů urbář z r. 1677:
Les u městečka Kostelce: jsou v něm
duby velký k stavení, vosičí též k stavení, ostatek rozličného směšného dřiví
ku palivu (polesí Obora).
Ves Brník: Lesy panské bílé, všechny
nad lukami z obojí strany po hřebeně až k dobropůlským lesům... Lesy
dobropolské až k Brníku dobíhající. V nich boroví, habří, dubí a směšného dříví
nemálo se nachází (rev. Brník) .
Les velký borový v Vohražený, kdež pec
kolomazná k potřebě panský vystavena jest (lesík nad Prusicemi).
Ves Žďánice: Lesy začínajíc Vostrým
Vrchem slove, běží až nade dvůr diblikovský, je v něm dubí, habří, vosičí a
směšné dříví k stavení i palivu se hodící (les Ostrák).
U Krymlova les borový za malou líčku
(leč).
Les od Barchovic k Hryzelu ze 6 lečí.
Toliko k palivu, místem něco) jedlového a borového.
Skalice: Lesy panské -Na hlinný- a -Na
nebesích- jedlové, borové a dubové velké, k stavení, na klády a šindel (rev.
Skalice).
Voplany: Lesy panské jedlové, dubové
velké, též borové velké na klády a trouby (rev. Voplany a Nučice).
Bytče: Lesy panské jedlové, duhové a jiným
rozdílným dřívím zarostlé... {rev. Skalice, Nučice, Voplany).
Dvůr Komorecký: Lesy okolo rybníka
veliké jedlové, dubové a rozdílné... (rev. Radlice).
Konojedy: Lesův knížecích větším dílem
jedlových, slove V klíčích, Losicích a nad Hačkami, dubových a jiných
rozdílných (rev. Voplany a Nučice).
Třimelice Kostelní: Lesův panských ve 3
kusích k Voděradům jedlových velkých k stavení a na kládí (rev. Voděrady).
Voděrady: Lesy začínají od zvánovských
až pod Hanušku k lipám černý lesy jedlový a dubový velký (rev. Voděrady).
Jevany: ... od lesů voděradských až k
lipám docházejíc a až k lesům vyžlovským skonávajíc, lesy černé jedlové a bukové
a na díle lipí a javoroví, též místem dubí (rev. Bohumile a Voděrady).
Kozojedy: Lesové panští jsou dříví
rozdílného, totiž dubí na kládí, mladistvo na koly, vostavčí... (rev. Buda a
Doubravčice).
Vyžlovka: Lesů.v panských od Velikého
rybníka: až k lipám a po Jevany, též louňovské lesy černé jedlové a bukové
(rev. Voděrady, Bohumile).
Louňovice: Lesy panské od. Pitřincův až
k lipám hraničníkům a dobíhají k vyžlovským lesům. Černé lesy jedlové... (rev.
Voděrady).
Svojetice: Lesův panských černých...
(rev. Voděrady).
Velkej Tehov: Les k Všestarům slove Hůra,
les jedlový velký. Item pod zádušním lesem co se k Klokočné jde les velkej
jedlovej. Item k Struhařovu les velkej jedlovej. Item lesy velký černý u
Vojkova, však v krajích bílé promíšené (rev. Tehov).
Štíhlice: Lesy panské k straně rybníka Šemberu
dubové velké k stavení,na koly... vosičí velké, habroví a jinší bílý les (rev.
Doubravčice).
Doubravčice: Lesy panský, duby velký na klády,
též mladiství duby...též něco borového (rev. Doubravčice).
Masojedy: Něco lesův dubových velkých a
jiných směšných (rev. Doubravčice).
Mrzky: Lesův panských dubových na klády
i k stavení, též borových a jiného rozdílného dříví... (rev. Doubravčice).
Přehvozdí: Lesy panský začnouce okolo
Volšanu rybníka pod mlejnem peklovským až k Dolánkám,v nichž rozdílné dříví
(rev. Obora, Doubravčice) .
Tuchoraz: Od Tuchoraze po stráni nad
Dolánkami až k přehvozdeckým lesům duby velký na klády... všelijaké směšné
(rev. Doubravčice).
Vrátkov: Lesy panský dubový velký k staveni...
(rev. Doubravčice).
Vyloženě
dubové revíry byly podle tohoto popisu jen revír Obora, Doubravčice a víceméně
les Brník s větším zastoupením borovice. Větší zastoupení buku uvádí se jen v
jevanské části revíru Voděrady. V ostatních revírech se převážně uplatňují
černé lesy jedlové, pod kterýmžto názvem skrývá se vedle jedle i smrk, i když
není nikde zvlášť zdůrazňován. Dosvědčuje to nejen poznámka u vsi Jevan, ale i
celkové zhodnocení kosteleckých lesů v závěru urbáře, kde se praví: »Lesův na
témž panství Kosteleckém při straně polední dubových, jedlových, smrkových a
jiných rozdílných k potřebám na klády, dělání šindele, sudoviny, vinných tyček,
též k palivu pro forot pivovara na šejty zhotovení dříví hvozdového dostatek se
vynachází.«
Tak končí
několik pohledů do bohaté historie černokosteleckých lesů, které jsou ozdobou
našeho kraje.